Recenze: An Axis of Perdition

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

An Axis of PerditionApertures

Garmfrost3.2.2025

Zdroj: bandcamp

Posloucháno na: phone, Marshall Major IV

VERDIKT: An Axis of Perdition krapet překračují na místě, rozpačitě se poohlíží a trochu se vrací tam, kde byli dobří. Zároveň se zkouší vydat dál, aniž by zatratili minulost.

Industriální a dark ambientně zaměření hrůzotvůrci An Axis of Perdition svého času patřili mezi to nejzajímavější, co tato obskurní odnož black metalu nabízela. Vedle Blut Aus Nord podle mě stáli na jejím vrcholu. Po geniálním Deleted Scenes… zamířili s Urfe do soundtracku městského podzemí. Opustili metal, rock, nechali se vést atmosférou, zvuky a mluveným slovem. Je mi jasné, že tím zaskočili nejednoho blackového fandu, mě tím nadchli.

Proto, když hned následující Tenements… vracelo kapelu k běžnějšímu blacku, příliš mě tato regrese nebavila. S odstupem času je samozřejmě jasné, že se jednalo o vynikající počin, jenže kapela se pak na dlouhou dobu odmlčela. Po devíti letech vydali EP Effluvia, které oprášilo stín Urfe. O rok později singl Disturbance in the Perpetual Screen vrací AAOP k Deleted Scenes a předpokládám, že zmateni byli všichni.

Na sklonku roku 2024 vychází dlouhohrající šleha Apertures. Robotický úvod příjemně rezonuje a zneklidňuje. Ovšem hned posléze je jasné, že kapela tentokrát bude příznivější pro „normálnějšího“ posluchače, který má rád počátky kapely nebo Tenements. Tempo je hodně groove, pestré a nemilosrdné. Z hudby vnímám ohlasy starších industriálně metalových veličin. Hlas jedovatě syčí. Zlý a nelidský odér je pryč. Samozřejmě se stále jedná o těžko stravitelné skladby, kterým je třeba dát hlubší ponor a být obeznámen jak s kapelou, tak s podobně laděnou scénou. Dark ambientní vsuvky jsou tím nejzdařilejším, co Apertures obsahuje. The Undercity Await je zlo! Nebo Sewer Lethe! Ale abych byl přesnější, taková Private Acts of Abnegation svou klokotavou hnilobou zasekává drápy do mé mysli pěkně hluboce.

Není sranda vracet se po takové době. Navázat na předchozí tvorbu, pokračovat v ní, nebo ukázat, že se kapela vyvinula? An Axis of Perdition krapet překračují na místě, rozpačitě se poohlíží a trochu se vrací tam, kde byli dobří. Zároveň se zkouší vydat dál, aniž by zatratili minulost. Je to dobře? Špatně? To se uvidí.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.