Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Fuzz - III

Fuzz svou třetí desku pojmenovali v návaznosti na předchozí dvě alba velmi jednoduše III a v podstatě se s tím lze smířit, byť nic nápaditého to teda není. Naproti tomu si neumím představit situaci, během které bych jim dokázal odpustit nápad (nevím čí), jehož výsledkem je titulní obrázek nahrávky představující nastylizované aktuální tři členy kapely. Prostě hrůza ve znamení Thrilleru od Michaela Jacksona nebo čehokoliv od Prince, pro kterou budu osobně hledat marně jakákoliv slova omluvy. Dopustí-li se toho nějaká skupina mimo váš okruh zájmu, asi vám to bude jedno, ale pokud něco takového spáchá někdo, ke komu hudebně vzhlížíte s úctou, udělá se vám z toho nanic.

Kapela Fuzz, složená kolem neúnavného muzikanta Ty Segalla, debutovala v roce 2013 vynikající eponymní nahrávkou, jejíž recenzi jsem dva roky zpětně sepisoval v podstatě jako přípravku na tehdy již avizovanou druhou desku - připomenout si ji můžete ZDE. Dočtete se tam, co je podstatou Fuzz, jaké vlivy u nich najdete (takový zajímavý průstřel mezi heavy riffy Black Sabbath, drzostí Sex Pistols, proto-punku The Stooges, hard rocku Led Zeppelin atp.) a proč mi to jejich debutní album tak sedlo. Vlastně doteď jde pro mě o vrchol jejich tvorby, protože následovník nazvaný II už se rozmělnil do poměrně ubíjející délky vydané ve formě 2LP, a to už bylo přes čáru tehdy a je to přes čáru i dnes při zpětném pohledu. Kouzlo podobné muziky je mimo jiné v její úměrné délce, kdy jedna gramodeska je přesně ten limit, kdy kapele i vám vydrží energie a pozornost pracovat na uspokojivé úrovni. Nicméně i dvojka byla docela dobrou deskou, kterou si lze pustit i dnes bez pocitu studu (dobovou recenzi máte ZDE).

Od trojky jsem nečekal nic a skoro nic jsem taky nedostal. Kapela si zachovala sestavu - kromě Segalla v pozici zpívajícího bubeníka dál funguje kytarová mánička Moothart a basák Chad Ubovich, naštěstí zkrátila muziku na šestatřicet minut, ale jinak nic pozitivního nepřinesla. Problém číslo jedna je ten, že vůbec nevím, jestli poslouchám novou desku Fuzz nebo novou sólovku Ty Segalla (jeho sólová tvora je hodně výživná - nahlédněte pod pokličku TADY). Posun od debutní desky s dost heavy zvukem a skvělými riffy k aktuální, více méně garage-rockové nahrávce rozhodně není ku prospěchu věci, protože jednak tím pro mě padá smysl Fuzz jako samostatné kapely, a jednak tím Fuzz opouští model, který výtečně fungoval.

Na aktuálním albu mě i přes velkou hromadu poslechů fascinuje především to, že po jeho přehrání ve mě vůbec nic nezůstává. Plejáda osmi naprosto nezajímavých skladeb kolem vás projde jako anonymní figurka v davu a pokud ji nezačnete cíleně sledovat, vůbec vás neupoutá. Stavební kameny jsou prosté a posluchačům Ty Segallovy tvorby natolik dobře známé, že i když by to primárně mohlo zavánět slušnou sázkou na jistotu, po dvou měsících poslouchání to stále zavání jen dokonalou nudou. A i když to tak nevypadá, skutečně z toho nemám radost. Byť při hledání spravedlivé rovnováhy musím přiznat, že pár drobných záchvěvů a světlých momentů zachytit lze, na lepší než maximálně průměrný dojem to tentokrát nestačí.

// Tau Cross - Messengers of Deception

Je vlastně dost s podivem, že jsme u nás o Tau Cross vůbec nepsali (resp. skoro vůbec). První deska z roku 2015 je naprosto výborná a má jeden z nejkrásnějších obalů, na jaký si teď takhle narychlo dokážu vzpomenout - posuďte ZDE. Navíc některé na ní obsažené skladby jsou hity non plus ultra (v čele s Lazarus a Hangmans Hyll) a minimálně za sebe můžu upřímně napsat, že bez ohledu na její délku (téměř 55 minut) mě při každém poslechu dokáže naprosto rozsekat. Druhá deska Pillar of Fire je o dva roky mladší a byť na mě tak velký dojem neudělala, mám ji hodně rád. Skladby jako On the Water mají skvělý náboj a když si vzpomínám na dobu, kdy tohle album vyšlo, vlastně mě vůbec nenapadlo, jaký obrat to vezme o dva roky později.

Tau Cross je kapela vytvořená kolem Roba Millera původem z crust-punk-metalové a již nehrající kapely Amebix a byla to právě jeho děkovačka v aktuální nahrávce, která spustila naprostou smršť. O co šlo? Miller v děkovačce uvedl jméno Gerarda Menuhina, což je skotský aktivista a popírač holokaustu (odkaz na wikipedii máte ZDE), a na tomto místě upřímně přiznávám, že vůbec nevím, proč mu děkoval. Jestli v tom byla poklona jeho myšlenkám nebo něco úplně jiného a nekonfliktního, nevím a nechci soudit. Nicméně v ten moment od Tau Cross dal pryč ruce vydavatel Relapse Records, nechal stáhnout všechny desky, které už se dostaly do prodeje a tyto zničil (mimochodem byly vyrobené u nás v Loděnici). Od Millera rovněž odešli všichni ostatní členové kapely, včetně bubeníka Michela Langevina z Voivod. Pikantní minimálně pro hudební sběratele je na tom minimálně to, že se Relapse nepodařilo sehnat a zničit všechny desky a že několik kousků se dnes pohybuje po světě. Na discogs jsou aktuálně k mání dva, cena začíná kolem € 300. Prostě legenda v přímém přenosu.

Tohle všechno se stalo začátkem srpna 2019 a jestliže deska Messengers of Deception vyšla letos v prosinci, je za tím opět Miller, nová sestava, nové nahrání některých skladeb, prý nějaké skladby navíc a taky úplně nové vydavatelství Heretical Music. A jediné, co chybí k naprosté spokojenosti, je fakt, že je to zatím nejslabší deska pod logem Tau Cross.

Původní kouzlo kapely zůstalo pouze v nezaměnitelném hlasu Roba Millera, ale všechno ostatní je pryč. Bubeník je naprosté dřevo, jehož ubíjející styl mě už během první skladby dokáže dostat do podrážděného stavu. Stejně tak nově příchozí kytarista vyřezává pouze to nejnutnější a jeho riffy rozhodně nelze označit za skvělé. Skladby působí unaveně a obyčejně, což poměrně slušně (bohužel) ladí s velmi fádním obalem desky, který je oproti tomu původnímu, ze zničeného vydání, velkým krokem zpět. Ostatně posuďte sami, původní obal si můžete prohlédnout TADY. Celkově je deska záživná jen hodně skromně a jestli občas probudí zájem a něco víc než sympatii, po většinu hracího času se jí daří jenom hrát a nijak neškodit. Záchvěvy předchozí formy jsou jen velmi střídmé (skladba VOTL) a většinou jde jen o hodně slabý odvar dřívějších desek. Naopak náznak něčeho nového se objevuje v epicky laděné a orchestracemi podpořené skladbě Three Tides, ale je to málo a na dorbý dojem s možným příslibem do budoucna to nestačí. Průměr jako strop, lepší to dneska nebude.