Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Anaal Nathrakh - Desideratum

Anaal NathrakhDesideratum

Bhut26.12.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC, Accord 2.1 SW 1800 EU
VERDIKT: Těžké zklamání a bol. Jméno Anaal Nathrakh utrpělo značnou skvrnu na svém emblému. Tím neduhem je aktuální album, které je těžko stravitelná, nudně se opakující křeč.

Anaal Nathrakh, uthvas bethud, do che-ol di-enve… toť věta, která mi coby dítěti utkvěla v paměti při sledování filmu Excalibur. Patrně jsem nebyl jediný, komu Merlinova formule učarovala. Po nějakém čase jsem zahlédl kapelu, která si první dvě slova vtiskla do svého názvu. Zájem zesílil při zjištění hudebního zaměření dané party. Byl to nářez jak prase, kombinující black metal s grindcorem a čistými vokály. Světe div se, ale tahle na první pohled divoká směsice prostě funguje. Fungovala ještě v relativně nedávné době, kdy kapele vyšla deska Vanitas. Aktuálně tu máme další počin, který už superlativa bohužel nesklidí… Pojďme to rozvést.

 

Pravdou zůstává, že Vanitas bylo album sice dobré, ale už šlo vystopovat záchvěvy nepěkného vývoje. O dva roky později tu máme nový zářez do diskografie jménem Desideratum a stagnace se prohlubuje. Začnu hned ostře, protože mne tato deska vyloženě zklamala. Kapela zakořenila na jednom bodě, vzhlédla se v elektronických diodách a moderním pojetí metalu obecně. Však jistě znáte mnohé metalcoreové záležitosti, nebo djentové škubanice. Ne, že by Anaal Nathrakh vyloženě nakreslili takovou paletu skladeb, ale vliv obou (řekněme) novodobých stylů je výrazně citelný. Jiná složka alba zase čerpá z osvědčeného mustru alba Vanitas, kdy se rovněž s elektronikou drobátko koketovalo. Ovšem stěžejním problémem jsou klasické metalové pasáže, které jednoduše nemají co nabídnout. Nepotřebuji žádné progresivní a art rockové momenty, stačí mi málo a i ten kolovrátek si tu a tam nechám líbit. Jenže od dříve tolik nápaditých tvůrců, kterými Anaal Nathrakh rozhodně jsou (respektive byli), zkrátka čekám trochu víc než jen jedenáct skladeb na jedno použití. Kámen úrazu je v jejich odlišení, kdy těžko uhodnete jméno skladby, při random poslechu. Jde o to, že se motivy mísí, opakují, nerozvíjí a deska ačkoliv sype, tak sype smutnou prázdnotu.

 

Těžko tlačím slzu zpátky do oka, když se ohlédnu na minulá alba kapely. Na prvotřídní kompilát demíček Total Fucking Necro (snad nejpestřejší nahrávka v historii) a vzápětí kulervoucí debut The Codex Necro (obskurní, hnusné a při tom romanticky zvrhlé). Pak plejádu melodií na Eschaton nebo Hell Is Empty… (zejména čisté refrény byly prvotřídní). Poslední opravdu výživný zásek bylo album Passion, po němž následoval o něco slabší kus Vanitas, který jsem ještě dokázal tolerovat. Nynější vývar ze soudobých trendů je vlastní requiem kapely. Nenacházím žádného výrazného nápadu, který by stál za pochvalu. Vše jsme tu už měli, nebo si s trochou píle dokážeme najít u nápaditějších interpretů. Je to tak, Desideratum se nepovedlo.

 

Situaci rozhodně nezachrání nelítostné tempo a kadence kytarových výjezdů, či nelidské bicí. Jsem opravdu zklamaný a věřte, že se mi tyhle věci neříkají zrovna lehce. Anaal Nathrakh mám velmi rád a je mi líto, že jsem nucen přistoupit k něčemu, jako je nechuť k jejich tvorbě. Doufejme, že do budoucna bude chtíč svézt se na vlně potlačen. V současnosti je jasně slyšet, že nejde o nic jiného než neupřímnou křeč. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

sakim / 4.1.15 19:33odpovědět

100%

Victimer / 28.12.14 9:09odpovědět

Mno, dal jsem tomu šanci, že jo... a je to jako fakt slabý, že jo... dal jsem 55%... jelikož nejsem úplně nelida... ale tudy si vývoj Anaal Nathrakh nepřeji, fakt že ne...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky