Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Protože mě minulo demosnímkové období francouzských disharmonických ďáblů Amnutseba, nepatřím mezi vyvolené, co nyní srovnávají tyto nečisté časy s dlouhohrajícím debutem a ušklíbají se nad uhlazenějším zvukem a lehkým úkrokem z říše absolutního zla. To všechno je pravda, ale je mi to tak nějak ukradené. Nejstarší demo bájné Amnutseby sahá do doby vzdálené tři roky, což je v mém věku tak říkajíc jako mávnutí motýlího křídla. Nicméně pravdou je, že druhé demo v pořadí je nahrávkou fenomenální. Což v dnešní přehlcené době, kdy jsou učesané nejen postoje a hlavinky čelních protagonistů temné scény, ale zejména uniformně podané zvukové kabátky se vší armádou následovníků, není zas tak častý jev.

Ani Amnutseba není z těch, co by vymysleli něco zbrusu nového, svého. I v jejich hudbě jsou na sto honů znát inspirační zdroje, a to nemusím jmenovat jen disharmonické veličiny posledních patnácti dvaceti let DsO nebo BAN. A přesto, že jsou odkazy k jejich tvorbě více než znatelné, nemusí to hned znamenat přirovnání hanlivé. Už jen pro fakt, že album se postupně otevírá bohatějšímu spektru (ne)hudebních lákadel. Emanatism se z prašivého blackového zla v klidu přesune málem až do světa soundtrackových doprovodů ničivě odpudivých nočních můr, ambientních dotyků až kamsi mezi atmosférou nabité emoce.

Album není vůbec dlouhé. Trvá něco málo přes půl hodiny, během které se stihne prostřídat pětice delších kompozic. Respektive čtyři delší a jeden kratší předěl. Emanatism se posluchači otevře ve stylu podobném DsO, ale časem bezpečně prověřené hranice disharmonie a impulzivních nálad opouští, aby se dotklo teatrálně pojatého zvířeckého já v každém z nás. Pokroucené struny kouzlí nepříjemné chaotické vlny, a ty mohou nepřipraveného stáhnout k mylnému názoru, že je deska neposlouchatelná. Je potřeba vydržet a poslechnout si ji častěji a pořádně. Až potom si můžete všimnout, že dává smysl, že je hudebně odvážná a přitom zůstává ryze blackmetalová. Pozornému neuniknou industriální vsuvky v druhé polovině alba.

Velkou devízou je vokální šílenství, které jakoby nešlo ani z lidského hrdla. Všechno to vrčení, štěkání, skučení a řvaní devalvuje už tak dost odpornou muziku. Veškerý dojem umocňuje chaotické a veskrze drzé aroma nesouvisejících linek. Garantuju vám, že pokud nejste vyškoleni zmíněnými veličinami, nebo třeba islandskými Wormlust a jim podobným, nebudete mít z poslechu Emanatism zhola nic. Ti ostatní mohou pak plně vychutnat okamžiky, na které nebyli připraveni a ti úplně nejdivnější si mohou užít až meditativních nálad, které doposud nezažili. Jsou moje slova přehnaná? Zkuste se do šíleného světa Emanatism vydat s čistým štítem bez předsudků a uvidíte, jestli kecám nebo ne…