Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Anathema - Falling Deeper

AnathemaFalling Deeper

Victimer9.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Při pohledu na názvy jednotlivých skladeb se omezím na frázi, že to podstatné na desce najdete, a to 'něco navíc' pak bude vyloženě na subjektivním dojmu a zálibě v minulosti.

Jak už jsem zmínil v recenzi k debutu "Serenades", tento rok se kapela rozhodla exhumovat skladby vlastní dávné minulosti a v rozehrát je v novém hávu. K podobným nápadům se vždy najde mnoho protichůdných připomínek, ale vezmeme-li v potaz tehdejší a dnešní podobu ANATHEMy, čeká nás čin bezpochyby záslužný a umělecky na úrovni. Písně staré až dvacet let dostanou možnost se nést v atmosférickém dnešku kapely a jejich podoba sebe sama se promítne jen do stěžejních momentů. Kdo není unaven čím dál větším podílem akustiky novější tvorby ANATHEMA, je tedy vítán na zajímavé exkurzi v průsmyku časem.

 

Určitě zajímavé je sledovat, jak se při podobných výročích a speciálních nahrávkách, společně setkávají ANATHEMA s My Dying Bride. Ani letos tomu není jinak a oslava je znovu v lecčem podobná. I My Dying Bride překopali své vydané písně (i když nesáhli jen do dávné minulosti), dali jim orchestrální podobu a oslavili tím dvacet let od svého vzniku. ANATHEMA a jejich "Falling Deeper" však působí skromněji. Je většinou daleka dramatických ploch a filmové hudbě, svou orchestraci využívá o poznání jemněji a místo vrstvení ambientních temností, si libuje ve zmíněné unplugged podobě, lehkém samplingu a i smyčce jsou dominantní jen ve vybraných kouscích. Celkový dojem z "Falling Deeper" je o křehkosti a nostalgii v odstínech modré, nikoliv černé barvy. ANATHEMA také oproti kolegům nevyčerpala místo tří disků a spokojila se s jedním. Stejně se ale domnívám, že s podobnými kousky se kapely nestkávají naposledy, už je to prostě dané... i přes vzájemnou odlišnost.

 

''Falling Deeper" je kolekcí skladeb z období, do kterého by bylo vhodné začlenit mimo již druhé demo "All Faith is Lost", na něj navazující dvě EP "Crestfallen" a "They Die" a zmínit je třeba také debut "Serenades" a skvělé druhé album "The Silent Enigma". Ani další EPko "Pentecost III" nezůstane nevyužito. Takže jsme zpět v letech 1991-1995. Některé ze songů se objevují na více nahrávkách, ale to nic nemění na faktu, že jejich velký přerod do nové podoby je vyhotoven až v tomto roce díky "Falling Deeper". Hlavní fragmenty zůstaly zachovány, člověk si u nich s chutí zavzpomíná a dál už se nechá unášet novou cestou, ne nepodobnou snění a příjemnému odpočinku. Do svižnějších otáček se rozjede vlastně jen závěrečná "Sunset of Age".

 

anathema

 

Mám-li se oddávat obdivu, neudělám tak, není to třeba. To, co jsem od "Falling Deeper" očekával, jsem také dostal a práce kapely s emocemi byla vždy na té nejvyšší úrovni. Je to hezké připomenutí, propojení doby minulé s melancholií dneška. A že to není nikterak okázalé? O tom přece ANATHEMA už dávno není. Jsou to nové dny pro zapomenuté skladby a ač je jejich provedení hodně atmosférické, je spíše komorní a netrpí přehnaným přeplácáním. V albu je třeba hledat symbiózu poklidu s potemnělou obrazotvorností. V hlavě nás může pronásledovat myšlenka, že to zkrátka není řadové album a pohled na něj může být zkreslen. Pokud se však posluchač dokáže oprostit i od této "formality", je rázem u nové nahrávky plné skvělých momentů. Věřím, že přístupy k tomuto materiálu se budou lišit, ale stejným způsobem jsem se s tímto konstatováním smířil i v souvislosti s My Dying Bride a narozeninové "Evinta".


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky