Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jedním z definičních znaků současné blackmetalové scény je množství pilných autorů, který každý nový hudební nápad nezúročí jen v jejich novém songu, ale rovnou v novém hudebním projektu. Nejeden z nás má dozajista mezi sbírkou desek pět a více odlišných fontů, pod kterými se skrývá pořád jeden a ten samý hudebník, ať už se jedná o Mikko Aspu, Matron Thorna, Omegu či chlíváka Moriese. Mezi tuto sebranku se snaží dle všeho propracovat i další včela dělnice, Švýcar Sergio da Silva alias Bornyhake, který je v současnosti veden aktivní u nějakých patnácti projektů, kdy u více než třetiny je označen jako tvůrce a performer všeho. Z toho se mu bez diskuze nejvíce uchytila značka Borgne, jejíž letošní album sklidilo dost nadšené ohlasy, jak koneckonců můžete vyčíst i z naší recenze zde.

Ancient Moon pak je jeho jednočlenný projekt, kterého se nedotkla ruka kohokoli jiného, navzdory tomu, že nahrávka obsahuje obvyklou škálu živých nástrojů potřebnou pro vytvoření metalové písničky a i něco navíc. Že se jedná o jednu z jeho ambicioznějších hudebních cest, napovídá třeba i to, že toto nové album pod svá zahnilá a potrhaná křídla vzali osvědčení bezbožníci z Iron Bonehead Productions. Další nápovědou o ucelené autorské vizi pak může být i to, že se celé, téměř čtyřicetiminutové album skládá z pouhopouhých dvou písní.

Moje dosavadní zkušenost s Bornyhakovou tvorbou se omezuje zejména na album Royaume des ombres od zmínené dvojčlenky Borgne. To je deska, která je celkem zdařilou reminiscencí toho, jak se dělal atmosférický black koncem 90. let i se vší tou poeovskou naivitou, důrazem na melodie a s trochou té autorské nesoudnosti v přesvědčení, že máme fakt potřebu poslouchat tenhle trochu srandovní riff s touhle trochu jalovou klávesovou linkou klidně deset minut. Takové přístupy k onomu zadání ale zkrátka tak nějak sedly a nejednou jsem při poslechu měl vizi sebe samotnýho z časů, kdy jsem se poflakoval po ulicích s nalakovanými nehty na černo, obojkem a v o tři čísla větším tričku Cradle of Filth. Bornyhakova práce mi v důsledku toho utkvěla jako záměrný pastiš pozapomenutých žánrových postupů, který ale z této podstaty pak postrádal nějakou autorskou integritu. Jakoby se příliš přemýšlelo o tom, jako co má znít, místo skutečného skládání oněch songů.

Aktuální album Benedictus Diabolica, Gloria Patri od jeho projektu Ancient Moon na mě působí prakticky úplně stejným způsobem, jakkoli je jeho hudební jazyk odlišný. Bornyhakovi se tentokrát hrozně líbí současný zvuk blacku, ta autorská svoboda, při které se v písních může obhájit prakticky jakýkoli nástroj, má rád přechody k ambientu i nepolapitelnou obskurnost projektů s neznámými členy demonstrovaných neobvyklými jazyky. Proto zde obě písně dosahují dvaceti minut, sypačky nahrazují tiché, čistě klávesové pasáže, texty jsou v latině, sem tam do pozadí zazní i rozladěný akordeon a brutální growl nejednou vystřídá zoufalé volání znaveného mudrce. Je to přesně ta kolekce všeho, co se zjevně Bornyhakovi líbí na dnešním black metalu a co by chtěl nyní dělat.

A nedělá to špatně, to album objektivně neobsahuje žádné vyslovené hudební selhání, nevkus nebo očividné kopírování. Všechno, co tam chce mít, tam má a má to i na správných místech. Koneckonců celý jeho poslech mě až do konce jednoduše bavil. Problém je jinde, a to jednoduše v nedůvěryhodnosti celého alba. Cítím z toho tu pouhou skládačku oblíbených motivů, tu snahu vybudovat si ony silné momenty stejnými metodami, jako to dělají jeho vzory. A ono když se podíváme na jeho životopis z pozice živého bubeníka projektů jako Shammash či Darvaza, tak nám přesně dojde, kde se to v něm bere. Ve výsledku ta nahrávka postrádá autenticitu. Během celého jejího poslechu jsem přesně věděl, čeho chce dosáhnout, a to dokonce v té míře, že jsem se přistihl, jak radím "Kámo já vim, jaký máš s tímhle riffem plány, ale to se k němu musíš pak v průběhu songu ještě vrátit, abys dosáhl kýženého efektu." A víte co? On to fakt udělal a vrátil se k němu na konci celého alba, aby ho tak uzavřel. Půl dne jsem pak prohrabával byt a hledal štěnice.

Album mi vlastně připomnělo jeden z důvodů, kvůli kterému raději o muzice píšu, než abych ji aktivně vytvářel. Jsem si totiž jistý, že výsledek by byl velmi podobný, tedy o snaze přiblížit se svým vzorům, aniž bych se dokázal vymanit z té přílišné inspirace. Pořád bych ale nerad čtenáře svedl jiným směrem - Benedictus Diabolica, Gloria Patri je ve výsledku dobré album. Je členité, poučené a místy dosahuje kýžené atmosféry. Ale zároveň se jedná "jen" o zdařilou nápodobu aktuálních postupů současné blackmetalové šlechty. Mám pro něj ale takové své trochu povýšené pochopení, jako když vám kámoš dá poslechnout svojí amatérskou nahrávku. Ve svých momentech ho na sebe dokážu nechat působit, ale musím k tomu vynaložit podobnou námahu, jaká stála za jeho tvorbou. Z obecného hlediska si album ale rozhodně nezaslouží být neslyšeno. A vlastně by se na něm dalo neznalým hezky demonstrovat, jak v současné době tento žánr zní v kostce.