Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Šikovní chlapíci z amerického jihu, kteří skromně přijali za své jméno Baroness, mě hned zkraje oslovili povedeným logem a vůbec celkovým designem své tvorby. Umělecky ztvárněné logo někomu navodí atmosféru hudebních barů „teplého“ New Orleans ač jsou Baroness doma ve městě Savannah, jiným a myslím tím hlavně našincům se zase může vybavit secesní cítění malíře Alfonse Muchy. Anebo prostě jen hippiesárna jako bejk. Do stylových maleb je oděn i zbytek jejich alb a nutno říct, že jde o nevídaný a svěží přístup k věci. Vizuálně se kapela zcela vymaňuje současné většině. za tímto originálním kabátem stojí zpěvák John Dyer Bayzlei, který je podepsán i pod covery mnoha jiných kapel.

Neméně zajímavým a tím hlavním tématem je ale hudba, která má silný potenciál stát se mým letošním favoritem. Vůbec nejde o planá slova, zcela naopak a pořád budu tvrdit, že poslech aktuálního alba Yellow And Green mi přinesl ničím nekalenou radost. Zcela jsem se oprostil od metalového myšlení, povolil uzdu fantazii a nechal se hýčkat ryzím muzikantstvím, které je jaksi z podstaty nositelem zajímavých myšlenek. Deska Yellow and Green je dle očekávání rozdělena na dva oddíly, jeden žlutý a druhý zelený, oba krásně vyvedené v sytých barvách. Až nezvykle veselé v porovnání s obsahem.

Yellow…
Když se zaměřím na první, žlutou složku, nacházím osm rockových záseků plus jedno nevšední intro, které lehoučkým vybrnkáváním kytary vůbec nenapoví, co čekat dál. Jen hledím, že sotva mi odpadla mázdra všednosti z uší, moje zpočátku nesmělé kroky se změnily ve svobodný klus, kdy s otevřenou náručí nasávám vůni trávy dalekého světa. Užívám si poklid, ničím nerušenou pohodu a snad jen chvílemi mě napadá, jestli je dnes možné slyšet něco takového. Evidentně ano a duše mi plesá.

Ryzí rocková záležitost je kořeněná emotivním nádechem osamělých duší, které co chvíli nacházejí nové světlo vhodné k následování a tím vyvrací předchozí smutek. Deska boduje kombinací nostalgie s uspokojivým pohledem na práci, kterou za sebou zanecháváme. Těžké ruce leží v klíně a oči bystře hodnotí dosavadní dílo. Na obzoru není důvod k nespokojenosti, bzukot včel doplňuje zvuky poledního klidu prosperující farmy. Ameriku, její prérie a ranče, to já cítím z desky na sto honů. Nemusel jsem si ani vyhledávat původ kapely, ten mluví sám za sebe řečí schopných telepatů.  Volný prostor pastvin, letité dřevo zteřelých ohrad, domácí brusinkový koláč na stole a zázvorová limonáda, to jsou ty pravé pocity, které se mi rodí v hlavě.

Tak jako se někde nad stepí zatahují černá mračna, jinde, v jiném údolí svítí slunce, dobytek se promenáduje v trávě po kolena a rančer se s chutí zakusuje. Stejně se jednotlivé skladby halí do různě atmosférických košilek. To základní, na čem vše stojí, jsou struny, někde jemné jako pavučina a tvořící jejich filigránské ornamenty, jinde nečekaně zhustnou (třeba úvod třetí March To The Sea, která šalamounsky několikrát mění kabát). Skvělý kontrast nálad ukazuje i zpočátku pohodová válenda Little Things, která ve čtvrté minutě nečekaně mění svůj půvab a stává se více zatěžkanou a chmurnou kmotrou. Takovýchto metamorfóz nám deska nabízí vícero, stačí jen hledat. Romantická Twinkler mi skoro až vhání slzy do očí, skvělá záležitost k pohřbu neznámého kovboje. Jedna z nejpomalejších záležitostí potvrzující jeden pól přítomných nálad. Na druhé straně by mohla stát třeba Sea Lungs, tolik jiná a přece blízce příbuzná. Poté již žlutá zavadá a komu se nelení tomu se...

Green…
I zde je úvod v čistě instrumentální péči. Opět má svůj vývoj, základy vystavěny na poklidném soklu hlazeného betonu, jehož pravidelné pasáže jsou cupovány energickým tlakem vracevší se vlny. Hutné návaly vstříc neústupné hmotě. Následné minuty plují v již jednou vytyčeném směru. Navíc zde cítím silnější ovlivnění závanem country, které v kombinaci s atmosférickým kvílením kytar působí hodně zvláštním dojmem.

Příkladem je hned druhá Board Up The House. Přítomen je stále posmutnělý soumrak, touha za něčím, co nenávratně zmizelo. Taková ta bolest ze ztráty, kterou určitě každý zná. Nejvíc asi bolí Foolsong, kdy mě rozbolí již dávné křivdy. Ze samých úvah mě vytrhuje až The Line Between, která se rodí skrz tvrdě hoblující kytary a napovídá, že se blýská na jiné, když ne lepší časy. Jeden z výrazných a tvrdších kusů, kterých je zde třeba jako soli. Nakonec vše ale dopadá jinak, závěrečná If I forget Thee, Lowcountry nepotřebuje slova, když se vše tak hezky samo vytrácí. Do ticha a k myšlenkám o tom, jaké to někde je, těžké i krásné.