Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Byla by škoda nechat tuto desku zapomenutou a tak, i když vyšla již téměř před rokem, se k ní krátce vrátíme. Doporučení? Pro fanoušky Mastodon určitě, tahle mladá parta z kanadského Vancouveru se sice inspiruje okatě a stejně tak přiznává jistou trendovost s podobně smýšlejícími kapelami moderního metalu (dosaďte si co libo – stoner, prog,...), ale zároveň předkládá nahrávku na velmi slušné úrovni, takže nezmínit se by bylo na pováženou.

Album „Heart of Oak“ je debutní plackou kapely a tudíž lze mluvit o nemalém překvapení. Hráčská ekvilibristika, kompoziční zdatnost, smysl pro rockově / metalový fundament i odvaha  pustit se v rámci nastavených pravidel do extrémnějších vod (především ve vokálech) – to vše posouvá kapelu z pozice zelenáče do žánrové střední třídy, kterou už je třeba brát s respektem. Anciients se především nebojí dlouhých kompozic a nutno přiznat, že s hozenou rukavicí se perou srdnatě, i když kritické zkrácení nejednoho místa by albu prospělo. Mám na mysli závěrečnou třetinu „Overthrone“, poslední dvě minuty „Falling in Line“, úvod i závěr „The Longest River“, konec „Giants“ et cetera, et cetera. Neboli těch míst není málo, cítím v těch pasážích nejistý krok a přežvykování nezajímavého sousta, které kdyby nebylo, skladba by dostala větší spád a těch pár minut zkrácení by hodinová deska unesla.

Možná tím lehce popírám vlastní poznámku o kompoziční zdatnosti, ale s přibývajícím počtem poslechů mi i přes řadu skvělých momentů přijdou některé pasáže desky už nad rámec dobrých mravů. Jde ve většině případů o čistě instrumentální vsuvky, které narušují přímočarou předchozí pasáž (případně uvozují skladbu jako takovou) a proti kterým bych v podstatě neměl nic, kdyby nebyly a) všechny docela podobné a b) velmi často délkově přetažené.

Jinak ale nahrávka tepe slušně energickým životem, bravurně balancuje někde mezi zmíněnými Mastodon, stoner metalovým dřevorubectvím, psychedelickými dálavami („For Lisa“) a sem tam nakousne i extrémnější krajíc. Přitom nezapírá klasicky metalový základ (především ve skladbě „The Longest River“ lze zaslechnout sound Iron Maiden někdy z přelomu milénia), ale zároveň nesklouzává k metalovým klišé, drží si svůj standard kvality a tahem na branku se řadí k tomu lepšímu, co v loňském roce vyšlo.

Trendově je nakládáno i se zvukem desky, kytary znějí velmi plně, mohutně, jsou vytažené výrazně do popředí a roztažené do sterea „ode zdi ke zdi“. Podobně jsou řešeny i bubny, které sice nepobraly příliš z akustické přirozenosti, ale nakopávají desku slušným způsobem vpřed. Vše je bohužel dost sjednoceno, takže při hraní na větších bednách deska prozradí svou prostorovou nepřehlednost a v některých vypjatějších pasážích se zvuk zahuhlá velmi nepříjemným způsobem (typicky v šesté minutě „Falling in Line“). Bohužel jde o soudobý standard, nenabrečíme nic.