Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je tma, v dáli jde vidět obrysy čtyř postav. Od pusy jim jde pára, je zima a dny jsou příliš krátké na to, abychom byli ušetřeni poněkud depresivnějšího vidění světa. V dáli stojí Morast, kapela, která vydává své druhé album a opět na něm kombinuje svá rozčarování s těmi našimi. Morast jsou výrazově poblíž Triptykon, jen to nemá takové charisma a husté valy temnoty probíhají kolem téměř nevzrušeně. Ty postavy vzadu ve tmě se vůbec nehýbou, kdyby aspoň poskakovaly, když je jim kosa...

Morast nabízí půlhodinku tmavého materiálu v jednom toku. Monotónní, těžkopádné, úderné a masívní album. Poměrně lenivou výpravu do spoře osvětlených míst naší mysli i tam venku. Což samo o sobě není problém, samozřejmě. Není prioritou hledat chyby a hledět na sebe se vzájemnou nedůvěrou. Však dobře víme, že i ve stereotypním bouchání může být kouzlo. U Morast to kouzlo ale moc nefunguje. Nacházím jej jen velmi zřídka a když už se zdá, že by mne mohlo chytit za rukáv, tak se naopak stáhne kamsi do ústraní. Zaleze za kus ocelové spleti a já nemám sílu ani chuť jej vyšťourat zpátky. Jsou to jen záblesky, kdy si opravdu myslím, že mi poslech Il Nostro Silenzio dává něco speciálního. Ve skutečnosti tomu tak není.

Škoda, že se kapela více neupne k odlišnostem. Nejde o to hrát najednou jinak, plížit se jinými otvory a hledat v jiných sférách. Je to o pohybu ve vlastním světě. A ten Morast je takový suchopárný. I když se kapela snaží nemotat uvnitř jednoho monolitického kruhu (zdánlivá bezstarostnost Cut a hezky šponovaná atmosféra v Rls), jsou to jen náznaky. Přitom je to blízko, ještě to dohrát, dotlačit někam za obzor. Když už se konečně něco děje.

Výhodou alba je krátká stopáž a celkově děsivá aura. Jen to s ní nepřehánět. Mínusem je vokál. To jednoznačně. Je bohužel tak jednotvárný, že mi po pár vyštěkáních začne vadit. Není to úplně ten rušivý element, který byste nejraději vyhodili do koše a ten pak vysypali, ale nemá v sobě naprosto nic zajímavého. Jen nakrkle frázuje svá tmavá slova a na konci má hotovo. Žádná velká proměna, nic navíc.

Il Nostro Silenzio je zhudebnělá tma. Tma bez přidané hodnoty. Ani se nebojíte, ani v ní nic nenajdete. Je to černá výplň místnosti, uzavřené a nevětrané. Tohle album bude po chuti těm, kterým slova výše nejsou na závadu, ale naopak si v nich libují. Mně však ani tento náhled nepomohl. Zkuste sami.