Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po nějakém tom uběhnutém pátku o sobě dává taky konečně vědět další norská black metalová sebranka říkající si Khold. S jejich tvorbou to vždycky bylo jak na houpačce – jednou nahoře, jednou zase dole. Ve které části sinusoidy se nacházíme s aktuální deskou Til Endes si nyní trošku poodkryjeme.

Til Endes je šestá řadová deska po šesti letech a skoro by se chtělo říct, že je na ní šest písniček, jenže je jich osm. S klasickou průměrnou délkou běžných skladeb se tak album dostává do půl hodiny hracího času, což je přívětivá délka, která se nepřejí ani moc rychle neuteče. Respektive jde o to, jak je onen prostor využit. V případě Khold si myslím, že je to tak akorát. Nová deska totiž neoplývá kdovíjakými zázraky a spíše se nese v slušivém lepším průměru, který kapele vždycky dodával punc smyslnosti. Tím se tak trochu vracím k úkolu, jenž byl nepřímo zadán v úvodu recenze. Houpačka je tedy někde uprostřed, mezi horní a spodní úvratí. Blíže však má ke klidové poloze, ale i tak je pohyb snadno zaznamenatelný.

Muzika kmitá, valí se dopředu a snaží se být narovinu upřímná. To šlo Khold vždycky skvěle – říct všechno napřímo bez zbytečných vytáček. Do určité míry to tak funguje, jenže zrovna ta aktuální deska postrádá silného momentu. Možná i z toho důvodu se autoři rozhodli oživit stopáž desky o jeden cover kousek, který skryli pod jméno Dommens Armé, jenže už při úvodním riffu každému dojde, že je to Troops Of Doom od Sepultury. To by bylo celkem fajn zavzpomínání, ale Khold si se skladbou pohráli vpravdě blackovým způsobem, jenže výsledek je o řád pomalejší než originál. Tak to sice má být, ale… Zkrátka zas takové veselé oživení to není, snad jen krom toho, že to člověka na moment donutí zvednout hlavu.

Jak tak na to koukám, tak zatím jen neguji a poukazuji na slabá místa desky. Přišel tedy čas přijít s něčím povzbuzujícím, čímž by mohl být fakt, že Khold hrají to, co se za poslední dobu svých nahrávek naučili. Já mám sice nejradši Phantom a cokoliv jsem od té doby od nich slyšel, tak už taková paráda nebyla. Nešlo o žádný propad, ale takový zarytý standard, kterého se drží dodnes. Takže pro všechny příznivce Khold, kteří s nimi vydrželi i po roce 2004 do teď, to bude zkrátka další vkusný zásek. Určitě rád ocením a vypíchnu některé riffy, kterými jsou skladby obdarovány. Leč na jejich, byť stylové vlákno, není navázáno kloudnějším a trochu dynamičtějším uzlem, ale prostě se to nechá volně stát na tom daném riffu, nebo melodii a tak podobně. Je to jakýsi podivný mustr, který Khold drží v rukou už léta – chytit silný moment a obalit jej variacemi. Alchymisté to jsou výteční, takže výsledek zkrátka funguje, jen se jeho síla ztenčí na menší voltáž, než by mohla po absolutním dotažení mít. Tím se i obloukem vracím k délce nahrávky, která čítá nějakou tu půl hodinu. Výše jsem sice uvedl, že je to fajn délka, jenže když si to člověk přepočítá, dostane sumu, která je adekvátní jejich tvorbě. Kapela jednoduše není schopná ze sebe vymáčknout víc, než je takovýto produkt. A to je škoda. Na druhou stranu jí i fandům to stačí, tak co...

A abych to nějak uhrnul do kouta, tak řeknu, že jsem ve výsledku vlastně spokojený. Dostala se mi do rukou nahrávka, která neurazí, je svižná, vzdušná a obsahuje i slušné nápady. Oplývá báječným zvukem, který dá krásně vyniknout jakýmkoliv nástrojům a tím tak ukazuje i na stále slušnou hráčskou úroveň. Til Endes je deskou dobře poslouchatelnou, zkrátka takový lepší průměr, což není nikterak špatný závěr.