Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Animé - Dead Trams

AniméDead Trams

-krusty-2.4.2015
Zdroj: promo CD od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-270 / JVC AX-70
VERDIKT: Noví Animé jsou po všech stránkách nadprůměrně povedeným kouskem artistního emo či atmo rocku. Nejen brněnský, nejen tuzemský, ale evropský kunst par excellence.

Animé počtvrté. Víme o sobě, nemíjíme se nijak programově, ale často na sebe prostě nemáme čas. Jedničku „Sky Above The Wires“ jsem si uvědomil, dvojka „Cuts“ mne zasáhnula zásadním způsobem, ovšem eponymní trojku jsem snad ani nezpozoroval. Takže tedy až na čtvrtý pokus a po šesti letech. 

 

Pro spoustu lidí jsou Animé pouze přeslazenou partou modelů, za kterou se táhnou davy stykuchtivých teens…ale bylo by velice krátkozraké tento stereotyp bezvýhradně akceptovat.

Jirka Kučerovský je totiž zajímavý úkaz. Kytarista a zpěvák, kterému nedělá problém uchýlit se k ortodoxnímu thrashi či deathu až blacku, stejně jako s chutí zalaškuje s jazzovou múzou. Univerzální interpret, ve kterém dřímá spousta tvůrčího potenciálu a jehož animácký rukopis si nelze splést. Z toho, co od Animé (ne)znám, považuji aktuální disk za nejpovedenější a nejvyzrálejší.

 

anime crew

 

Album startuje skoro-voivoďáckou vypalovačkou „Dead Trams“ a pokračuje nádhernou porcupine-wilsonovkou „Red Sun“. Třetí hackettovka „Train“ představuje skočnější tvář Animé v téměř country & western stylu. Po intermezzu „Radosta“ následuje solidní nářez „Nothing Wrong“, psycho instrumentářka „Lomo“…ale nemá cenu dělat z recenze seznam a popis jednotlivých tracků – poslechněte si je sami! Ta přirovnání berte s rezervou a rozhodně ne jako výtku či skandální odhalení, odkud že to kluci kradou nápady. To jenom nevím, jak lépe popsat právě vyslechnutou náladu a atmosféru, která se line z beden.

 

Kompletní playlist je neuvěřitelně barevný, zábavný, chytlavý, melodický…a přitom ani náhodou nejde o prvoplánovou juchajdu s cílem atakovat první signální. Naopak. Celé album je příjemně (?) melancholické, posmutnělé i ve svých nejskočnějších momentech. Slušná depka, anonymní město, staré mrtvé tramvaje… Náladou, kytarou, vokálem, harmoniemi a svojí zdánlivou utajeností před světem mi Animé v roce 2015 připomínají svého času staré dobré Porcupine Tree v době, kdy jsem je začínal objevovat a naprosto jsem nechápal, že je ještě nikdo nezná.

 

 

Pokud bych měl vyjmenovat pár důvodů, proč si koupit nové Animé, tak si pište: brilantní muzikantství a skladatelství trojice Kučerovský, Otevřel a Raušer. Spolehlivě účelné a přimeřeně ranařské bicí, celek dokonale tmelící baskytara, inteligentní kytarová práce se vším, co k tomu patří. Baví mne vokály a jejich variace ve sborech (zvláště v „Train“). Zde opravdu cítím příjemný odér wilsonovské polodeklamace, míchaný s Jirkovou zálibou ve více než košatých refrénech a nikdy nekončících kudrlinkách (které mi v minulosti nebyly vždy po chuti). Suma sumárum tu máme na disku velice kvalitní ... art atmo emo rock?

 

Nikdy nezatracujme komerční interprety a pamatujme, že hudba je jen a pouze dobrá a špatná. Animé jsou částečným důkazem. Všichni totiž víme, že je to kapela složená s muzikantů pracujících pro mainstreamové umělce, jejichž jména jsou ve slušných trve-metal kruzích zapovězena a která nesmějí být vyslovena. Ale když slyším, jaký potenciál v muzikantech z Animé dřímá a jakou silou uniká z jejich mozků a prstů jako z natlakovaných hrnců, mám naději, že to s námi ještě není tak zlé.

 

Animé live

 

Album „Dead Trams“ je typem alba, které zaujme a vynucuje si čím dál více poslechů, prostřednictvím kterých odkrýváte další a další úrovně jednotlivých skladeb. Že tady blábolím intošské nesmysly a hraju si na vševěda? Jo, je to možné. Že je tahle recenze tak trochu nestranná? Že tu chybí nějaká negativa? Že se v tom nešťourám a prostě si to užívám? Že se mi to album líbí až moc?

 

Odpovím ano.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky