Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

"Zi" je již osmým albem kapely, která toho v minulosti řekla dost na to, aby ji svět mohl respektovat. Bohužel také dalším, které tu stejnou kapelu neodvratně táhne ke dnu. Rozdělení sestavy po vydání vynikajícího "Om" mělo na další osud horalů zcela negativní účinek. Teď už si to řekněme regulérně a bez servítek. Respekt je najednou ten tam...

Nevím, jak si Negură Bunget v současném rozpoložení, sestavě a kondici představují výpravné a rodnou hroudou dotčené album, ale tohle je vzhledem k jejich reputaci hodně nepříjemný výsledek. Zi se prezentuje jako zvláštní, nesourodá změť transylvánských motivů, nálad a současné skladatelské impotence. Jako další schůdek směrem dolů na pomyslném schodišti této kdysi zajímavé kapely. Je mi líto, ale nemohu si myslet opak.

Pár osvěžujících kytarových linek a letmé karpatské zasnění dobrou desku nedělá. Nedělá ji ani snaha o neobvyklý, snad v dobrém úmyslu progresivní přístup, který nejde ve stopách druhých, ale snaží se o svůj vlastní mustr, což je chvályhodné, ale v případě Negură Bunget se to bohužel míjí účinkem. Netradiční postupy a celková kompoziční představa o bohatém, nástroji a vokály prošpikovaném dílu, je ve finále pouhou snahou o propracovaný koncept a realita je poněkud bolestnější.

Zi je totiž albem, které bolí. Poslechem, touhou vše pobrat a pochopit a nakonec tiše stáhnout ocas a včas ustoupit do pozadí. Přesně tam totiž tohle album patří. Někde tam za obzorem si může preludovat ty své transylvánské říkanky, kterým dojde dech sotva se rozezní. Něco je špatně a to něco je současná sestava Negură Bunget. Ta bohužel není schopna sugestivních nápadů, natož pak souvislejší koncepční práce. Ne, tohle je pouhý odvar karpatské mystiky, neúrodná půda a vyschlý pramen dřívějších nápadů a schopností. A je smutné si tohle všechno říkat, tomu věřte.

Už úroveň minulého alba Tău nevěstila nic dobrého a návrat starých dobrých časů byl v nedohlednu. Mělo však aspoň svou tvář, byť plytkou a vyčerpanou. Novinka se o svou tvář jen snaží, což je v tomto ohledu to nejsmutnější. Slyším jasnou snahu, slyším šepot hor, slyším tu touhu o magický prožitek a nevysvětlitelnou esoteriku tamních lesů. Slyším ale jen tu snahu. Samotná interpretace je zcela jinde, na jiném místě, kam teleportace není možná, neboť je velmi nepřesná. Kapela se utápí buď v nesouvislých skladbách, kde je jednotlivých motivů tolik, že postrádají hlubší smysl, a nebo se ocitá uprostřed rádoby hluboké výpravy na úrovni zasnění a experimentů s podvědomím. Ani jedno neučinkuje, a popravdě, není se co divit. Je docela mrzuté, když jako ten nejpodnětnější motiv alba vidím bzučivou kytarovou linku skladby Grădina stelelor, která při následném halekání na lesy stejně přijde o svou zajímavost a rozumný pohled na věc. Ve vší té roztěkanosti je to ale malé bezvýznamné plus této nahrávky. Jinak... nic, vůbec nic.

Mluvit o zklamání ale nemohu a ani nechci. Tak trochu jsem podobnou úroveň aktuálního alba čekal a vlastně nejsem úplně překvapen, natož vykolejen jeho konečnou podobou. Tentokrát ovšem musím hodnotit podprůměrnou známkou, už nelze být shovívavý. Tohle je zkrátka úplně mimo.

Deluxe edice desky obsahuje dva disky navíc, přičemž ten první funguje jako možný futuristický náhled do kuchyně horských průvodců (ani on se nepovedl) a ten druhý představuje kapelu po vizuální stránce. Po té povedenější stránce...