Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Anneke van Giersbergen - Drive

Anneke van GiersbergenDrive

Sarapis18.1.2014
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 player Philips, PC + bedny Genius
VERDIKT: Byť je aktuální album malinko slabší než jeho předchůdce, stále nenacházím důvody, proč z něj dělat popelku.

Obal figuríny s podivným účesem (je to tak, Anneke, vypadáš tam strašně) “zdobí” loňský studiový počin holandské zpěvačky Anneke van Giersbergen. Druhá nahrávka pod ryze jejím jménem následuje po výborném předloňském počinu “Everything is Changing”, který byl vytvořen jen z toho nejvybranějšího materiálu. Pokud bych měl poslouchat rádio a nenadávat u toho, bylo by to kvůli tomu, že by tam hráli takovou muziku. Vývoj očekávatelný, naštěstí však se stále dostatečným přísunem kreativity.

 

Co bylo na předchozím albu ukázáno jen v indíciích, je zde zřejmé na první signální. Anneke doma rádio určitě poslouchá a nejspíš si u toho dělá poznámky. Kdo se na poslech “Drive” teprve chystá a zároveň ví, že Anneke si největší období experimentů odkroutila v řadách The Gathering, v první řadě ho určitě zajímá, jestli to spolku stále pálí ostrými. V tomto směru mohu rozptýlit všechny obavy, protože typických hitovek, které Anneke a spol. už nějaký ten pátek vypouštějí do světa, je na “Drive” opět požehnaně. Na řadu tak přichází otázka, jestli holandská pěnice nepadá do spárů podbízivosti, které jsou s popem vídány často ruku v ruce. Pokud je dostatečná odpověď, že po mnoha posleších se mi album vůbec neoposlouchalo, tak tady ji máte. Pokud vám to nestačí, budete se muset přesvědčit sami.

 

Skladby jsou velmi chytlavé a rychle zapamatovatelné. Zároveň mají tah na bránu a přitažlivé motivy se opakují v rozumném množství. V tomto směru hraje důležitou roli již osvědčený talent pro gradaci a obohacování motivů, který si Anneke osvojila už mnohem dříve, než se nechala tak hrozně zmalovat. Hutnější kytarové momenty typu “Stay” z předchozího alba zde nejsou ke slyšení, s tím je potřeba se smířit. Osobnost a charisma zpěvačky však zůstávají stejně čarovné a z písniček lze vycítit upřímnost, což beru jako důležitější hledisko než tvrdost.

 

V úvodu jsem nakousl vlivy moderního popu. Jedná se hlavně o nakukování ke světovým celebritám typu Shakira, Lady Kaká a podobným, které mi často v práci perou do uší komerční rádiové stanice. Jako příklad mohu uvést vokální frázování v samotném závěru druhé "Treat Me Like a Lady". Se zemitějším podkladem to jde dohromady skvěle jako chleba a máslo ve slově Butterbrot a spíš než jako popové manýry to považuji jako důkaz o neustálém rozvoji zpěvaččiných možností. Naopak poněkud vlezlý stadionový pokřik v titulní písni je příkladem toho, čeho bych nechtěl, aby se Anneke v budoucnu chytila. A když už jsem u těch nedostatků - klavírní baladička “My Mother Said” je na mě už příliš sladká.


Zbytek alba fakt můžu. “We Live On”, “Treat me Like a Lady”, “She”, “Forgive Me” a “You Will Never Change” jsou vážně bezvadné songy, které by se ani na předchozích deskách neztrácely. I exotický duet “Mental Jungle” s Turkem H. Cepkinem jsem si oblíbil, i když to trvalo trochu déle. Byť je po “Everything is Changing” aktuální album malinko slabší, stále nenacházím důvody, proč z něj dělat popelku. Teď už zbývá zodpovědět jediné - potkáme se v dubnu ve Zlíně, nebo v Bratislavě?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

rock / 26.2.14 14:34odpovědět

Možná bych to nechal být, kdybych nevěděl, jaké skvosty produkovala Anneke s Gathering nebo třeba i na své "sólovce" Agua de Annique - Air. Drive je vlezlej a plytkej rádiovej popík, kterej od kalibru jako je Anneke prostě neberu.

Ruadek / 18.1.14 13:07odpovědět

Tak tohle mě opravdu bavilo. Nenáročný rokec s výbornou Anneke, která potvrdila že se umí prosadit i jako sólistka. V mém případě mě tohle bavilo dalekovíc než cokoli mimo The Gathering dáma udělala.

Victimer / 18.1.14 11:00odpovědět

Tak tak, minulá deska mě bavila víc, ale tahle je pořád dost solidní na to, aby měla někam zapadnout. Prostě pěkný písničky s pěkným hlasem. Není co řešit...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky