Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Skupina Slunovratovy papsky je hudební uskupení, jež v průběhu své letité existence prošlo třemi významnými kvazistacionárními stavy, kterými jsou skupiny označované  v mluvě běžných smrtelníků jako Slunovratovy paprsky aneb paleocerebellární guanosindifosfát (tvorba z let 2010 - 2012), Slunovratovy paprsky aneb syndrom kontinuální reminiscence (tvorba z let 2012 - 2013) a Slunovratovy paprsky aneb prostor diskrétní anticipace (tvorba r. 2014 a pozdější).

Tuhle pasáž jsem zkopíroval z oficiální biografie uvedené na bandzone profilu kapely, protože zcela upřímně přiznávám, že jsem si netroufl přepsat ten text svými vlastními slovy tak, abych nějak nepozměnil jeho smysl nebo nezapomněl na něco důležitého. Vlastně tomu tak docela ani nerozumím a obecně bych se odvážil napsat, že téhle kapele nerozumím s univerzální platností.

Deska Slovo k nám doputovala po předchozí domluvě a varování, že s náma se mnou nebývá snadné pořízení a že umím psát jen tak, jak to slyším. Kamarádšofty stranou. Pravděpodobně mě zaujal obal, který sice na můj vkus až příliš okatě vykrádá The Division Bell od Pink Floyd, ale tak nějak jsem si říkal, že slovo a naznačená komunikace mezi lidmi je téma živé, aktuální a že nějak jej převést do hudební roviny stojí vždycky za snahu a za pozornost. Navzdory tomu jsem se ale s touhle deskou i po několika pokusech nenaučil komunikovat, a to ani v holých větách. Proč to?

Předně si dovolím kapelu někam zařadit, ať máte povědomí o tom, do čeho jdete. Slunovratovy paprsky hrají rock, to za prvé. Nehrají ho ale tradičním rock’n’rollovém schématu a s využitím běžných, posluchačsky vstřícných postupů. Nejsou moc melodičtí, rádi experimentují, důraz kladou na rytmiku, matematickou přesnost, časté zvraty tempa i rytmu. Z domácí scény určitě stojí zato zmínit První Hoře, případně Už jsme doma. Takže ano, je to rock teatrální, chcete-li intelektuální, náročný a vyžadující adekvátně náročného posluchače. Nic pro masy, žádný radio-friendly kindr rock.

Problém s touhle kapelou (tedy můj problém, vy to můžete mít jinak) není ani tak po hudební stránce – ta mi přijde nápaditá, přiměřeně složitá, technicky zajímavá a současně živelná a dravá. Problém mám s texty a zpěvem. Textům nerozumím (možná jsem se nesnažil dostatečně) a zpěv mi přijde strašidelně strojený a bohužel natolik výrazný ve zvuku kapely, že dopadá na všechno ostatní a to pak táhne nekompromisně dolů. Vlastně si vůbec nejsem jistý, jestli je to celé myšleno smrtelně vážně (bohužel je to pravděpodobnější varianta), anebo je to jistá forma hudebního humoru, kdy výsledek jen naráží na to, že můj smysl pro humor je někde jinde. V každém momentu desky pak docházím k závěru, že kdyby byla nahraná čistě instrumentálně, bavila by mě o světelný rok víc.

Kapela je totiž instrumentálně dost šikovná a její technicky zvládnutou a dobře vymyšlenou hru si užívám – zkuste třeba začátek čtvrté skladby. Zvuk alba je navíc dotažen k slušné razanci, která je rozhodně ku prospěchu věci – kapela zní skutečně rockově, důrazně a ne jako salónní princátka do kavárny. Bohužel ale někam tam směřuje přehnanou složitostí textové stránky alba, která je prošpikovaná archaismy, metaforami a dalšími, veskrze básnickými prostředky, které v rockové hudbě můžou mít svůj neoddiskutovatelný prostor, ale stejně tak snadno můžou zavánět snobstvím. V případě Slunovratových paprsků nechci soudit, tak hluboce do svědomí kapely nevidím a vidět nechci. Fakt je ale ten, že na můj vkus je to celé dost strojená přehlídka, které by trocha přízemního primitivismu jenom prospěla.