Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Annie

Annie's TripParisian Jazz

Michal Z1.8.2009
Zdroj: CD
Posloucháno na: Sony CDP-315; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Annie´s Trip přistoupili ke své hudbě s citem a nevrhli se do prvního alba po hlavě. Vyzráli a dospěli. Na domácí poměry kvalitní funky rockové album, které obstojí i v konfrontaci se zahraniční tvorbou. Mé receptory kvality jsou naplněny.

Tak co vážení metaleros? Jste připraveni po tvrdých bitvách, emo core a symfo útocích, řinčení folkových zbraní, na chvíli vyjít do „klidu“ a vychutnat si muzičku, která jde přímo na věc? Budeme se odrážet rocku do funku, nebo do klasicky řízného street rocku. Tuzemští Annie´s Trip nehrají hudbu na večerní rozjímaní, ale na rozjetý večírek, kde pohoda sálá ze všech přítomných.

 

Ke komu přišoupnout tuto brněnskou partičku? Je tam trocha Papriček, RATM, Mars Volta nebo polozapomenutých Mindfunk. Naštěstí nejde o obligátní o revival zmíněných. Annie´s Trip nebudou mít jistě problém vyjet za hranice (mj. už se tam koncertně podívali) a uspět, „Parisian Jazz“ jim doufám nakopne úspěšnou kariéru. U nás ale velkou díru neudělají, ledaže by to stočili k současným Support Lesbiens (tfuj fujtajbl).

 

Annie's Trip již existují několik let, ale první velké CD vydávají až nyní. Parisian Jazz je opravdové dospělé album a má smysl od začátku do konce, stále se něco děje, je vitální, nápadité, dotáhnuté téměř do konce. A hlavně má smysl a důvod být na trhu a žádat si pozornost lidiček ochotných vyvalit své korunky za CD.

 

Jdeme na to – „Striptease Dog“ je skákavý energický song, rozjásaný, pulzující otvírák. Zvuk (studio Shaark) je přímo střižený pro daný typ hudby, není v této oblasti téměř co vytknout, basa je potřebně čitelná, kytara nádherná. Od prvního songu kytarista Aivn ukazuje, že Navarro i Frusciante by se měli obávat o svá místečka. Jeho nápaditost, zručnost a cit pro skladbu je hotový a výrazový potenciál značný.

 

Přestože MoJoker nevlastní nijak pro mě příjemnou barvu hlasu, nakládá s ním velmi uváženě. Rozmanitost poloh a variabilita výrazu vše zachraňuje a vzhledem k posunu jeho kvalit se ještě máme na co těšit. Trochu váhám u bicích, některé pasáže mi přijdou jako by se Carlos držel zpět. Důraznější pohon by kapelu hnal více kupředu, k větší živelnosti, která možná vysvítá až při živém provedení skladeb. „Rodeo Baby“ začíná pěkně v poklidu, ale brzy mě sejme RATM slovník. Super song, kytara jako vrata od dvora, rytmizuje, štípe, vykrývá velké plochy, blbne společně se zpěvákem. Ale co je hlavní, sóluje – a jak!!! Vrchol alba.

 

Funky vylehčení „Shail Races With Jimmy A“, přichází vhod na vydechnutí, kdy máte čas vychutnat dospělost výrazu a skutečné hráčské umění Annie´s Trip. Přesto všemu dění vévodí především barevná kytara, která neleží na fleku, neparazituje na vlastních předchozích nápadech, ale stále hledá co ještě tak zariffovat. Výlupek „Fuck Your Love“, mírně trefený jako Janne´s Addiction či Mars Volta. Rytmika se snaží, pokud příště dosáhne lehkosti a barvitosti strun mistra, máme se nač těšit. Další uvolněnější „You Ain´t“ vypadává ležérně z beden, jako by ji hrál černoch pamatující zapomenuté. Zpočátku jsem skladbě nemohl přijít na chuť, ale její kvality na mě začaly promlouvat s opakovanými dávkami.

 

„Papa Hell“ způsobuje další nárazy hlavou do mohutného stropního svítidla, nakažlivá skákavost dominuje. Zde skvoucí se hybnost, musí k pohybu rozkmitat i toho nejzatvrzelejšího stojícího nekňubu v rohu sálu. Druhý žhavý reprezentativní kousínek z CD. Aivnova variabilita a schopnosti jsou vystaveny i při krátkém akustickém preludiu „Little Thing“ – slyšíte také první takty z úvodu alba Ride The Lightning? Příjemná, rozevlátá „Hangin´ About“ má tendence vás pohoupat v hřejivé rockové dlani – pořád žasnu, kde se „to“ všechno v muzikantech bere, jako by se narodili za louží a Kiedisovi a spol. bydleli v sousedství za vzrostlými platany.

 

Závěrečná titulní skladba výrazně funkuje a loučí se v papričkových nárysech, vyprovází nás do nudné noci. Po rozmarném večeru plném jásání, hýření barvami a radosti z hudby, se nikomu domů příliš nechce.  Na CD je jako bonus datová stopa – klip z natáčení alba a jeden malý bonus, vše patřičně ztřeštěné a prdlé.

 

(Poznámka: Kapela v současnosti patří již mezi nefungující. Poslední vystoupení proběhlo v listopadu 2010)


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky