Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O polské kapele Temple Desecration už na Echoes řeč byla, ovšem je tomu už nějaký pátek nazpět. Tehdy měla na kontě pouze jedno demo a existovala sotva dva roky. Dnes jim můžeme přisoudit určitou rozvážnost a střídmost v rozhodování, neboť od té doby se studiově projevovali velmi pozvolna a vlastně vzestupným smyslem. To máte tak, že v roce 2012 banda vydala své první demo, o dva roky později v roce 2014 to pak bylo EP a letos, čili 2018, konečně klasický debut a plnohodnotná velká deska. Ta se jmenuje Whirlwinds Of Fathomless Chaos a na svět se podívala skrze blackošům dobře známého vydavatele Iron Bonehead Productions.

Před těmi roky jsem psal cosi o hudební podobnosti s kapelami typu Black Witchery, nebo Grand Belial’s Key. Už si přesně nedokážu vzpomenout, jak ta skupina tenkrát zněla, ale dnes musím do jisté míry zůstat stát za svým názorem. Jejich muzika totiž není ničím jiným, než hodně zčernalým deathem, který násilně podsouvá svou surovou představu o světě. Rouhání, cesta levé ruky a další ty světlonošské vize se promítají nejen v textech, ale i ve specificky zlé hudbě. Na stranu druhou neočekávejte žádné velké melodické zázraky, či jiná technická kouzla. Jednoduše úderná smršť s animálními prvky a špína, špína, špína. Nic složitého, přesto to všechno má dostatečně působivý efekt a pro oddané uhrančivé fluidum.

Hovořit o jednotlivých skladbách a vypichovat tu kterou nad tu jinou, je zjevně zbytečné. Pro určitou komplexnost jen doplním, že deska obsahuje pět kousků a ty pak zaručují delší stopáž svého trvání. Nejdéle je na tom věc Covenant, která se blíží čtvrt hodince. Ovšem při poslechu jsem nebyl příliš schopen nějaké obzvlášť bystré orientace mezi skladbami, neb se jednoduše sype, kleje a burácí. Možná, že to zní jako úplně obyčejná a nezáživná tvorba, kterou můžeme dostat od libovolného random spolku se štítkem black, nebo chcete-li death/black. Ovšem něco mě k Temple Desecration táhne. Možná je to vzpomínka na někdejší koncert, možná je to jakási magická opojnost jejich přímočaré muziky, anebo něco dalšího, co neumím v tuto chvíli pojmenovat.  Cítím však v kostech, že ta skutečná energie, která v těch skladbách dříme, bude mít největší efekt živě. Podobně jako třeba Archgoat, kteří nemusí z desky znít úplně přesvědčivě, ovšem živě vás to rozseká do nudlí.

Stačí pohlédnout do obalu té desky. Je to určitý vír, který vás pohltí a protáhne celkem nepříjemnou krajinou. Ale na té cestě chaosem je cosi poutavého a to osloví jen některé. Bylo by určitě fajn si zopakovat nějaké živé vystoupení téhle bandy v nějakém patřičně okázale zašlém klubu. Ostatně z Polska to k nám nemají zas tak daleko, takže budu vyhlížet soupisky. Nic nepřekonatelného se v té muzice neskrývá. Je to jednoduchá volba, buď a nebo… Já říkám buď.