|
|
||||||||||
Na začátku roku 2018 vydala budějcká banda Vees svoje druhé dlouhohrající album, které dostalo název No Way Back. Stalo se tak po dlouhých sedmi letech, kdy vyšlo debutové Foe Dry. To byla deska, která znamenala opravdu hodně. Dodneška na ni nedám dopustit a rád ji sem tam protočím. Toho času album vyšlo pouze jako modré LP, dnes se musíme s jeho nástupcem spokojit pouze na CD. Nemám to moc rád, když mám část diskografie nějaké kapely na CD a část na LP (a rovněž i na MC). Ale kapela měla jistě dostatek důvodů k tomu, aby bylo No Way Back vypuštěno na menším kotoučku.
Album Foe Dry připravilo půdu pro nadějně rostoucí kapelu. Ta deska měla prostě všechno. Vees se stali vyhledávaným jménem na soupiskách koncertů a jejich muzika došla až do takové obliby, že jsme její fragment mohli slyšet v jisté reklamě na cosi od Staropramenu. Ano, až takhle daleko se trojice vyhoupla. Jenže pak přišel jakýsi útlum a fanouškovský hlad po nové desce rostl. Teprve z kraje roku 2018 se vylouplo album následující. Ovšem to už velká očekávání nedokáže zcela naplnit. Hned si řekneme proč.
Je to vcelku prosté – celá nálada No Way Back je klidnější. Album je poslechovější a netrhá parkety jako jeho modrý předchůdce. Atmosféra je výrazně vážnější a k divokosti se vybičuje jen velmi zřídka. Střední tempo je primární a pochopitelně dojde i na nějaké ty plouživější kousky. Dobře, když přistoupíme na pravidla této hry, budeme od ní chtít i tak dostatek šťávy a atraktivnosti. Jenže No Way Back je přes veškerou snahu spíše nenápadným společníkem. Je to deska, která v sobě zbytečně dusí potenciál a i přes fakt, že se zde najdou velmi slibné momenty a dobře sestavené melodie, jako celek se stále krčí ve stínu svého předchůdce. Nejde o to, že by to byly špatný písničky. Spíš mi nepřijdou tolik pronikavé a natolik silné, aby si ubránily své dříve dobyté pozice.
Na druhou stranu jsou to i pozitiva a songy, ke kterým se budu vracet rád a které mi dávají pocit jistoty, že poslouchám stále stejné Vees. Věci jako Frames nebo There’s No Way Back jsou fakt chytlavý záležitosti. Ostatní věci mají zajímavý motiv, nejsou zle poskládané, nejsou ani triviální, jen jaksi nemají sílu. Jde spíš o takový poslechovější materiál, kdy si prostě řeknete, že chcete vnímat Vees a nic přitom nedělat. Jenže Foe Dry jste si pustili i jen tak a ten rytmus vás vymáchal ve svých drážkách a vy jste si ten poslech dokázali užít i během blbého mytí nádobí.
Určitě uchu neunikne trocha experimentátorství, kterou skupina do desky zasadila. To máte tak, že nahrávku ohraničuje intro a outro. Intro v sobě nese sborový zpěv kapely a pozpátku pouštěné kytarové vyhrávky. Outro to má zas přesně naopak. Jediný moment, kdy obě stopy (instrumenty + zpěvy) jedou současně a správně, je sedmý track Long Way Home, respektive jeho závěr. Dobrý vtípek, škoda je, že právě tahle melodie, která mi po čase už lezla krkem, je tím nejvýraznějším prvkem, co mi hučí v hlavě ještě dlouho po dohrání desky. Dobrý nápad, ale blbá melodie, alespoň pro mne.
Bystrému oku neunikne šibalský obal, kde jde o snímek, jenž je nejprve obrácený vertikálně, a následně ještě horizontálně, aby z této složeniny vznikl na první pohled neidentifikovatelný motiv. Hezká hra s grafikou. Uvnitř gatefoldu tvořící rozevírací digipak pak najdeme vsunutý booklet, který po rozevření rozkryje velkou fotku kapely a z druhé strany texty jednotlivých písní. Trochu málo, člověk by chtěl pořád víc.
V souhrnu se snadno může zdát, že jsem vlastně s podobou desky jak po hudební, tak vizuální a ediční stránce nespokojený. Ano, na každý detail, který album obsahuje, mám své pro a proti. Jde mi čistě o srovnání s minulým počinem, který byl nečekaně zdařilý a nabídl o poznání více výživný materiál. Nechci tím vyloženě No Way Back zatracovat a čmárat po něm nesmysly. Nejde o ostudné album, je to jen jiná forma a lehce jiný obsah. Deska je klidnější, prostší a možná snad uzavřenější. A právě touha ji proniknout pod slupku vás možná donutí k jejímu bedlivému poslechu, protože ten pak rozkryje zajímavá zákoutí a nepochybně si budete nejednou říkat, že je to vlastně skvělé. Nakonec proč ne, tak směle do toho.
Autor hodnotí:
Čtenáři hodnotí:
Tvoje hodnocení:
Label:Tranzistor
Vydáno:Leden 2018
Žánr:rock 'n' roll / indie rock
František Vácha - bicí, zpěv
Jan Bernard Vaněček - basa, klávesy, zpěv
Matěj Vodička - kytara, zpěv
1. I don't how long I'll be gone (Intro)
2. Meat Song
3. Frames
4. Why So
5. Rosie
6. Last of the Mohicans
7. Long Way Home
8. There's No Way Back
9. Today
10. Wait
11. Simon Says
12. Long Way Home part II. (Outro)
Ruinfest 2014
14.6.14, hrad Rabí
Dead End Festival 5
29.11.13, České Budějovice, KD Gerbera
Kraków
diin
Shaarimoth / Inconcessus Lux Lucis / Amestigon / Thy Darkened Shade
SamaeLilith: A Conjunction of the Fireborn (split)
Selbst
Relatos de angustia
Placebo
Never Let Me Go
Cambion
Conflagrate the Celestial Refugium
Serj Tankian
Harakiri
Aherusia
As I Cross The Seas Of My Soul
Noostrak
Human Tragedies Every Day
Naurrakar
Epilog lidstva
Francouzská metalová kapela The Old Dead Tree podle všeho ještě stále není dead a aktuálně o sobě dává vědět novým songem Terrified, ke kterému vznikl...
5.6.2023Konečná pořadí v jednotlivých kategoriích ceny hudebních nadšenců Břitva jsou od včerejška známá, jejich přehled najdete ZDE.
4.6.2023A Tribute to Legends (Pocta legendám) je zbrusu nový song známých tuzemských hudebníků a je věnovaný padlým kamarádům české scény. K poslechu ZDE.
2.6.2023Projekt Abbé, za kterým stojí Jan Hamerský, právě vydává novou desku Hraj si a shoř! Ta bude k dispozici digitálně (bandcamp) a na kazetě, bližší info...
2.6.2023... proběhne tuto neděli 4. června v pořadu Hard & Heavy na rádiu Beat, a to pod taktovkou Petra Korála. Detaily jsou k dispozici ZDE.
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.