Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Auu, do prdele..., letím, je to zlomek času a už dopadám na zem. Vůně hlíny a vlhké trávy mě probírá z letargie. Jsem v tmavém parku, ještě dozníváje slyšet dozvuk teleportačního víru a náhle klid, jen tichý saxofon doprovází nesmělé myšlenky. Snaha pochopit, co se vlastně stalo, je zpočátku marná. Samota, tma a chlad kolem mě je natolik realistický, že to musí být pravda. Ale co?! Začínám jednat, chodit v kruhu, šeptat... Končí první skladba a přichází prozření, už chápu, jsem na počátku cesty zpytování vlastní duše. Tragické. Město je daleko a cesta bude dlouhá. Závěr prvního zamyšlení hodnotím jako jednu z nejpovedenějších partů desky.

Vydám se na cestu zšeřelým sadem, je čas přemýšlet a připomenout staré křivdy. Slza, která stéká po tváři, rozesvítí křižovatky vrásek pod očima a náhodný kolemjdoucí by se možná na okamžik s podivem zastavil. Kolem je hluché ticho, a tak je slyšet hluk velkoměsta přede mnou. Zrychlím a poslouchám bědující vnitřní hlas. Sváří se ve mně hanba, zlost a lítost. Jednou mám navrch já, podruhé „já“.

Skladby zvolna plynou, jedna za druhou...

Sporá světla periferie už jsou na dosah a já vcházím mezi první domy. Špína, blikající lampy a neóny levných bordelů mi tvoří kulisu privátního očistce. Dusající hudba kdesi z oken nade mnou prozrazuje bdící nájemníky, vůně špeka šeptá o cizím štěstí. Pár kroků za ochcaný roh a je opět ticho. Začíná pršet a můj baloňák, na kterém si stavím kariéru "sobecký narcis", se mi se vzrůstajícím větrem začíná lepit na tělo. Slota jako blázen, ale já už chci být opět doma, smířen a v objetí své opomíjené ženy. Odpuštění mě ale bude ještě něco stát, slyším vnitřní „já“. Přidávám do kroku a zbrkle zahnu do špatné uličky.

V nastalém tichu slyším nebezpečí, hrozící osamělým chodcům v oblastech jako tato. Do stínů není vidět, proto zrychluji do záře pokroucené lampy. Takhle nějak mohlo vypadat město, kde mafie den co den válčila s baštou spravedlnosti. Není zatěžko představit si vrahy směřující ke své oběti, pištící kola amerických bouráků a střelbu do výkladních skříní nabízejících saténové trenky. Procházím kolem levného bordelu, když tu se otevřou dveře a ven se vylije osvobozené světlo doprovázené pachem zatuchlých těl a zvukem saxofonu. Kabaret je právě v nejlepším, to jen vyhazují dotěrného hosta. Přidám do kroku, protože v dáli už vidím jasně osvětlenou hlavní třídu. Jasní se mi i v hlavě, dosud skloněnou ji pozvedám a hledám řešení. Musí tu být, vina už se nejeví tak fatální.

Deska dohrává...

Nechuť zde popisovat jednotlivé písně zvlášť mě vedla k vydechnutí této malé fikce, kde hlavní roli hraje zoufalec a jedno anonymní americké město se všemi klišé, které nám Hollywood nabízí. Řeka s odlesky světel velkoměsta, opodál osvětlený most se spěchajícími auty. Špinavé uličky na předměstí s přetékajícími popelnicemi, zadní vchody restaurací a pach zločinu. Pokořen složitostí alba, o kterém nemohu napsat nic fundovaného, hledám aliby - nešťourejme se v triviálním, zbytečnosti nechme plavat. Upřímno ve mně doznává, můj mozek na to nestačí, jen se pohodlně povaluje v přílivu nevšední hudby. Deska jasně vzkazuje, že nebude zadarmo. Nepromine hlavám dutým, chorobně napadeným a hloupě uzavřeným.