Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ansur - Warring Factions

AnsurWarring Factions

Sorgh3.10.2012
Zdroj: Ansur
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Jeden z mimořádně silných zážitků, který zůstává stálicí v mé diskografii. Zaráží poměrná neznámost kapely, ke které by mohli jiní jen zavile vzhlížet, ať už z širých řad blackers nebo avantgardních alchymistů. Vřele doporučuji.

Není tomu nikterak dlouho, co se na norské hudební scéně zabydledlo svébytné těleso jménem Ansur. Sémě progresivního, alternativního dění vyklíčilo v roce 2003, o dva roky později oslovili kolemjdoucí póvl demáčkem Carved in flesh a léta páně 2006 se na světlo světa vezdejšího vynořil první plnohodnotný potomek nesoucí jméno Axiom. Zde se tvorba ještě přikláněla k blacku, který byl jen tu a tam obšťastňován progresivními doteky.

 

V tu dobu pro mě stále velká neznámá, nic netušícího mě až jednoho letošního odpoledne dostihla jejich zatím poslední deska Warring Factions. Podle sražen na kolena, utřel sem si krev řinoucí se z pravého sluchovodu a jal se naslouchat argumentům cizinců. Trio mladíků z přístavního města Drammen na jihu Norska se správně rozhodlo odložit udice, zlomit harpuny a z jídelníčku vyřadit velrybí polévku. Namísto toho se s chutí zakously do propečenýho bifteku z prasátka. Podobně se já s chutí zakusuji do jejich desky, jen tak bez přílohy či dressingu. Metal v syrové podobě, lehký avantgardní háv a neokázalá potřeba experimentovat si mě získal od prvního poslechu. Jestliže na některých místech se Ansur stylově blíží krajánkům Extol, jinde se prosekávají cestou, která vede neznámo kam, jsou tak průzkumníky, pionýry se svou vizí a metodou. Proto slyšme místy drnkat country expres, tu a tam Vás šlehne po faldách krapet jazzu, ale jen tak zlehynka, nepoplašit, jen decentně naznačit. Neustále je přítomen metalový korpus držící ingredience hezky pohromadě.

 

Prvotní recepis před uvařením alba bych viděl takto:

350 g tvrdící kytary

200 g inštrumentální kytara

200 g klávesy (z toho kvásek ala Solefald cca 50 g)

250 g psychedelie

 

Tak to máme kilečko hezky prorostlé krkovičky, kterou si lze bez okolků dopřát den co den.

Sedmero skladeb tvoří vytříbenou kolekci, kde ani jedna není jako druhá. Každá je samostatnou jednotkou lišící se od ostatních náladou či tempem a pro posluchače tak není problém se s albem popasovat. Různorodost a čitelnost jsou velkými devizami této desky. Posluchač nebloudí labyrintem kompozic, nehrozí ztráta orientace natož smrt kdesi ve slepé uličce na torzech jeho předchůdců. Kapitolou samou pro sebe je nadmíru krásná obálka, která by ve formátu vinylového čtverce mohla tvořit působivý prvek na stěně v obýváku.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky