Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

„Nejlepší věci v životě jsou neviditelné,” poznamenává Pomahač. „Vzduch, který dýcháme, příběhy psané mezi řádky, láska sama. Dokonce i inspirace se čerpá z nějaké nehmotné sféry. Někdy jsem pak neviditelný sám sobě – těžko čitelný, neuvědomuji si své motivace, přehlížím znamení – ale pak se poznávám ve vypravování příběhů ostatních lidí. Neviditelný je prostředkem ke zpracování těchto podnětů.“ 

Ano, tohle je nová spolupráce a nový přístup. David Pomahač vyrostl v experimentátora, co si rozhodně zasluhuje pozornost. Tou spoluprací je Martin Tvrdý (nebo také Hůla, jak chcete), se kterým tu vyrostla deska, která zní zcela jinak. Není téměř v ničem podobná minulé Do tmy je daleko, která sázela na přímočarost písničkářství. Z toho dnes zbyl pouze důraz na texty, které jsou ale stále hlavním pohonem, ovšem už se zcela jiným doprovodem.

Podkres se stal čistě experimentálním, jsou to hrátky s rytmy, smyčkami, ruchy a echy. Nezní to ale jen jako snaha o to být za každou cenu jiný.  David ví, co chce sdělit a jak. Jeho muzika se stala stejně neuchopitelnou jako neviditelnost vjemů, které nás obklopují. Tohle spojení (textu a elektroniky) přitom dokáže vytvořit velmi uhrančivé hity, jako je čtvrtá Dlouhý – ne a ne ji pustit z hlavy. Tyhle poměrně temné celky rostou, i po desátém poslechu objevujete nové věci. Zde bych zároveň vyzdvihl práci se smyčci, které doplňují slušně maskované kytary. Jenovéfa Boková a violoncellistka Marie Dorazilová tomu dávají ještě další rozměr, jaký je u polo-akustických desek vítaným oživěním.

„Od první spolupráce, ještě v době Kieslowski, jsem chtěl dělat s Martinem víc. Je geniální. Chodil jsem k němu do studia jednou týdně, nic nebylo předem dané, hudbu na desku jsme napsali a nahráli společně. Nahrál jsem baskytary a využil i lap steel kytaru, pak už jen synťáky, kytarám jsme se vyhýbali. Hráli jsme, improvizovali, hledali divné zvuky a povídali si.” 

Jiný přístup ke skládání a vlastně i k textům, které čerpají z distopických sci-fi, H. G. Wellse a z útržků rozhovorů lidí okolo Davida. Tedy už nic osobního, o to intenzivnější je zde ale propojení futuristických experimentů a toho, o čem David zpívá. Je to další kapitola v jeho tvorbě.

„Jsou to takové příběhy v příbězích. Písničky o malých i velkých vesmírech. Existenciální sci-fi o důležitých věcech, co jsou neviditelný a skrytý. Našel jsem v knize nějakou situaci, která by dost možná nikomu dalšímu nepřipadala důležitá a domyslel si příběh. To samé jsem dělal se situacemi vypozorovanými u ostatních. Záznamy banálních a běžných momentů nemajících s chodem velkého světa nic společného.” 

Tahle deska je významným krokem pro Davida Pomahače, který nepřestává hledat zajímavé výrazivo a nebojí se experimentovat. Neviditelný je silnou deskou, Pomahač roste a začíná mít svůj nepřeslechnutelný rukopis. Deská má mé vřelé doporučení.