Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dovolím si začít prostými fakty a to horší si nechat napotom. Kapela Agresia funguje na slovenské scéně od roku 2010, pochází ze Žiliny a aktuálně vlastními silami vydává své první dlouhohrající album Exil. Tomu předcházelo jednak EP Eugenika (2015) a druhak o dva roky starší demáč Pseudonym, který jsem nikdy neslyšel. To EPko (6 skladeb, 20 minut) jsem pro pořádek naposlouchal na bandcampu a popravdě mi přišlo jako docela dobrý start, i když z mnoha startovními problémy. I tak bych si je možná dovolil doporučit (alespoň pokud jde o žánr) fanouškům staré Sepultury.

Tři roky kapele trvalo dát dohromady nový materiál, což přeloženo do řeči čísel představuje 9 skladeb a necelých 35 minut muziky. A stačí zhruba prvních pět vteřin úvodní skladby, aby bylo vymalováno. Minimálně pokud jde o zvuk, protože ten se během hrací doby nijak nezlepší a těch pět vteřin je naprosto reprezentativní vzorek. Co je špatně? Řekl bych že všechno. Nikde na cédéčku není uvedeno, kde a jak tahle nahrávka vznikla, ale bez obalu řečeno má parametry záznamu ze zkušebny s naprosto amatérskou post-produkcí. Namysli mám především mix s nechutně vytaženou kytarou (navíc se strašným zvukem), utopenými bicími a téměř neslyšitelnou basou. Master je navíc přehulený jako prase a poslech je čiré utrpení. Kdejaké demo díky současným možnostem dopadá o poznání lépe.

Hudebně Agresia jede přímočarou linku thrashe (thrashcoru), kterému nechybí směr, ale chybí mu cokoliv dalšího zajímavého. Deska trpí nejen zvukem, ale třeba i absencí druhé kytary, která by do produkce kapely vnesla zábavnější momenty. Chybí sóla (s výjimkou pokusu o něco takového ve skladbě Panoptikum), chybí trochu slušné melodie, chybí zajímavé riffy. Vše se omezuje na naprostý základ, a to nejen v kytarové hře, ale třeba i v přednesu bicích. Přitom kompozice nejsou špatné a dovedu si představit, že při slušně zvládnutých aranžích a úměrné technice hry by se z toho daly udělat v rámci žánru dobré skladby. Jejich současná podoba je ale na kost ohlodaná před-produkce, která dává maximálně matně tušit, co by z toho materiálu mohlo vzejít při hromadě práce navíc. K té ale nedošlo.

Bohužel díky téhle hudební a aranžérské kostře lezou na denní světlo hráčské limity v podstatě celé kapely, které tak nic nemaskuje a jsou slyšet v celé svojí nahotě. Kapela si je jistá pouze v jednoduchých groovy postupech, cokoliv dalšího je nad buď její síly, nebo to dovedným způsobem maskuje.

Psal jsem na začátku, že by mě docela zajímalo, kde a jak tahle nahrávka vznikla a narážel jsem na to, že na zaslaném cédéčku se nelze dočíst vůbec ničeho. Jde o pálený kotouček s potiskem a dvojlistem, kde kromě názvu kapely, desky a skladeb nenajdete vůbec nic dalšího. Podle fotek na bandcampu jde nejde jen o novinářskou promo kopii, ale o standardní stav, což jen podtrhuje celkově nevalný dojem z alba. Pokud se smíříme s tím, že 50 % je pro nás průměrně dobrá deska, tak Exil je deska podprůměrná. Hodně podprůměrná.