Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Antidepressive Delivery - Feel. Melt. Release. Escape

Antidepressive DeliveryFeel. Melt. Release. Escape

Sorgh3.10.2012
Zdroj: Mp 3 (192 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Jedná o vynikající a příjemnou desku vhodnou prakticky k čemukoliv. Já si ji dopřávám zejména k přemýšlení či jen lelkování za mrholivé sloty. Pohodové rockování obohacené o nevšední postupy je svěží a lze se k němu kdykoli vrátit.

Tip na neznámou se mi opět jednou vyplatil. V popisce tohohle CD z Norska mě upoutalo vymezení progmetal. Po mnoha dobrých zkušenostech v této oblasti jsem svolil a nyní již vesele poslouchám.

 

Skupina se zvláštním názvem Antidepressive Delivery vznikla v roce 2002 v Trondheimu a za tu dobu stihla zplodit dvě dema a tři plnotuky. Já se budu zabývat a žasnout nad debutem taktéž s podivným názvem Feel. Melt. Release. Escape. z roku 2004. Byl sem tímto počinem silně zasažen a degradován na paňácu s vytřeštěnýma očima. Kvintet umělců uchopil hudbu s citem a neomylným tahem na jamku. Slovo metal tady není prioritou, i když ten se častými řezy katru neustále připomíná a nenechá těsto v klidu dokynout. Výraznější je poloha rocková mající v některých kusech silnou klávesovou podporu. Jednotlivé skladby mají poměrně členitou konstrukci, jeden motiv střídá druhý, aby se nakonec vše opět vrátilo na začátek.

 

Výrazná role kláves mi chvílemi mate mysl, zdá se mi, že poslouchám Amorphis z dob alba Tuonela. Podobný feeling, příbuzné pocity. Ovšem těchto míst je poskrovnu, tahle deska je spíš veselejší a nemá tolik bolestných háčků chytajících za srdce jako právě Tuonela. Pěvec oplývá příjemným a expresivním vokálem, avšak necítí se osamocenou primadonou a v klidu svůj projev doplní ženským kvíkáním. Ve čtvrtém kusu Path of sorrow dokonce koketuje s fistulí hodnou nebohých kastrátů. Tahle poloha mi ovšem příliš nevyhovuje, spíš se upínám k místům vyplněným civilní polohou zpěvu. Během poslechu registruju, kterak mi nohy skotačí pod stolem, a to bez mého vědomí, kurňa. Šije to se mnou jen co je pravda.

 

Většinou je to docela kalup, živelná energie nesoucí se mžikem po drátech vysokého napětí, míjejíc izolátory a napájeje obec za obcí jasným zvukem tranďáků. Uši obyvatel nevěří, kde se tyhle věci berou. Uvyklí víkendovým produkcí typu Argema či Prorok nechápou ten gejzír invence. Hle mámo, tady jazz a tuhle metal, onde bigbít jako Pepík, když si hraje s kajtrou na půdě.. Pohodový tatík ihned pookřeje a sezná, že na světě je toho ještě mnoho k objevování. A ty, dědo, zahoď černej fráček zpátky do skříně, pač na válení ve futrálu je ještě čas. Užívej! Po tomhle poslechu se chce žít jinak než doteď, víc a plněji. Jen je třeba mít smysl pro hudbu komplikovanější než je běžný průměr.

     


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky