Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Německá nezávislá rocková scéna je pro mě jedna velká neznámá, protože k tomu nezávislá se většinou pojí i přívlastek lokální, a to už z principu toho slova znamená, že my přespolní o tom vědět nic nemáme. The Pighounds bych zařadil přesně do této kategorie kapel, byť důkazy pro to nemám a možná jsou u našich západních sousedů slavní stejně jako Scorpions. Ale spíš bych řekl, že nejsou.

Narozdíl od svých hanoverských kolegů pochází The Pighounds z Dortmundu a namísto heavy metalu hrají něco na způsob garážového rocku, v němž snadno dohledáte postupy stoner rocku, noise rocku a obecně spíš hlučnějších a ne příliš učesaných sub-variant tohoto hudebního žánru. Zajímavostí (a zlí jazykové budou tvrdit že handicapem) je skutečnost, že kapela sestává z pouhých dvou členů, tedy bubeníka a zpívajícího kytaristy, což je samozřejmě málo i na malou porci garážového rocku, ale zase chápu, že třeba debaty ohledně směřování kapely se mohou v mnohém zjednodušit. Maskuje se to klasickým přitvrzením na kytaře, boostrem, který mnohdy drnčí s podlahou i stropem současně, a pokud snad kapela při nahrávání někdy někde zapojila baskytaru, během poslechu jsem to nepostřehl (náznakem v Shock Horror).

Jako rok rozjezdu tohoto dua jsem dohledal letopočet 2018 a logicky k tomu jsem nedohledal příliš mnoho předchozí muziky. Album Hilleboom z roku 2021, na kazetě vydané EP A Few Seconds o rok starší, a tím to nejspíš hasne. Novinku Phat Pig Phace bych tedy viděl na druhou dlouhohrající desku, za což si dosaďte něco málo přes 38 minut hlučných rockových skladeb splňujících standardy pro podvečerní sešn v kterémkoliv malém zakouřeném pajzlu. Synonymem pro jejich produkci by mohla být přímočarost, která je jen výjimečně načechrávána složitější (jakože hodně v uvozovkách) hudební myšlenkou a která je vlastně zárukou toho, že se deska docela dobře poslouchá. Protože dalším synonymem by mohla být chytlavost.

Kde začít? Za mě zhruba u doporučení pro fanoušky jaké scény by tohle mohla být alternativa, přičemž jako první jméno mě napadl Ty Segall díky otvíráku Fish Song. Třeba. V některých skladbách zaznívá regulérní seattleský grunge (Green Lobster Inc.), anebo muzika ne nepodobná tomu, co dělali a dělají Queens of the Stone Age nebo Eagles of Death Metal. Za mě jsou v desce nejvíc slyšet rockové devadesátky, jen samozřejmě s mnohem drsnějším boostrem na kytaře, který občas zní už jenom jako elektrický výboj na konci přetrženého vedení. Bez ohledu na podobnosti, kterých bychom dohledali určitě víc (zásadně víc) než původních myšlenek, se album poslouchá dobře, v čemž se odráží fakt, že The Pighounds nevymýšlí nic složitého a hrají svým způsobem jednoduchý a pudově uchopitelný bigbít - všechny ingredience jsou na svém místě, melodie příjemné, refrény důstojně výrazné a nasazení všech dvou kousků odpovídající. Zkusit to můžete TADY.

Kromě velmi omezeného tvůrčího rozletu (slušně řečeno) je na druhou misku vah nutno přidat i z mé zkušenosti nízkou životnost materiálu, který po několika málo posleších zásadně stárne. Není co objevovat, není co rozkrývat, všechno je naservírováno bez obalu na stříbrném podnose a jakkoliv to vypadá a voní hezky, časem se toho člověk přejí. Je to jednoznačně daň za jednoduchost a přímočarost, pod kterou už není nic, a současně i za velmi seřezaný zvuk, s nímž trávit delší čas znamená zadělat si na bolest hlavy. Každý mejdan prostě končí kocovinou.