Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pionýrské doby krutého undergroundu, plného plných poštovních schránek, namydlených známek, převažování balíčků a výměn kazet, byly popsány už alespoň na dvou tunách papíru. A ač to byla nádherná doba, ruku na srdce – chce dnes věčné nářky gerontů ještě někdo poslouchat? Rozhodně ne... i když jednou za čas by se zavzpomínat mělo. Alespoň na něco nebo někoho. A tak tedy na dobré spaní jednu povídačku z dob raného undergroundu...

Žila, byla kdysi v Belgii podivuhodná kapela, nebo spíše projekt s názvem Renaissance. Nebyl to moc metal, znělo to prapodivně, ale vydávalo to tehdy aktivní vydavatelství Shiver rec (vydávali mj. Temperance, Acrimony, Mystic Charm, Opera IX či In-Quest) a tudíž to pro některé byla povinnost. Přiznám se, že jejich vizionářství plně doceňuji až nyní, po více než dvaceti letech. Asi jiná doba. Vydat album, o kterém se už dopředu ví, že bude přijato kontroverzně a nestane se bestsellerem, byla odvaha a majitel labelu Hans De Wyngaert byl vpravdě renesančním (sic!) osvícencem.

A proč předpokládám, že představované album bylo něčím výjimečné? Jediné album Renaissance je rozděleno na dvě části. První polovina má krásných 40min a druhá o necelých deset minut méně. A jedná se vždy o jeden nepřetržitý proud hudby či ruchů. A ucho labužníkovo si smlsne, protože ke slyšení je cosi jako prog rock, art, sekaný proto-djent, klasický metálek, ozvěny vážné hudby, doom metalu... Vše smícháno v jednom kotlíku, do nějž byly některé části vkomponovány neuvěřitelně už v roce 1992. Kolikpak vám tehdy bylo?

Budeme gentlemani a promineme předpotopní zvuk bicího automatu (v první části alba) a méně natlakované metalové pasáže. Takových si dnes můžete dopřát na kterémkoliv deathcoreovém albu co ucho ráčí. Takže se zkuste ponořit do let 1992 – 94 a nechte na sebe působit zvuk, jakým rezonovalo tehdejší hudební vizionářství. Sedmdesátiminutová procházka vás neuchvátí ihned. Budete potřebovat víc a víc poslechů a nahrávku možná odložíte se shovívavým úšklebkem... ale pokud se k ní v průbehu (i dvaceti pěti) let vrátíte, vrátí vám to i ona i s úroky.

Vokály má na starosti Santiago Janssens a jsou melodicky naléhavé (The Death Of Art), stejně jako hluboké kanální (Archway). Jeho souputník, kytarista, klávesák Chriss Ons je výtečný skladatel a společně s basákem Dirkem Vollonem jsou podepsáni po kompletní hudbou alba The Death Of Art. Pak je tu plejáda hostů, klávesáci, sóloví kytaristé (kteří jsou excelentní), bubeník...

K čemu to celé přirovnat? Jde to vůbec? Zaslechnu dřevní doom metal, zaslechnu melodický progrock, scénickou hudbu, naivní hevík, vše co je libo... Ale vše do sebe zvráceným způsobem tak nějak zapadá a jedno bez druhého nedá ani ránu (jako Bob a Bobek).

Tohle album je svědkem své doby, která byla odvážná, kurážná a nebojácná. A je úžasné se k takovému majstrštyku vrátit a zhodnotit očima/ušima dneška.  

Dnes jsme jinde. My, stejně jako scéna samotná. A stejně jako hudební business, kde se hledí na návratnost až v první řadě. To je samozřejmě v kapitalismu jako takovém logické. Přesto je škoda, že malé a odvážné labely živoří kvůli nezájmu a konzumnímu přístupu davů. Nikdy nevíte které album z jejich mini-produkce bude za pětadvacet let recenzováno jako podceňovaný milník...

A abychom nějak dokončili tohleto povídání o Renaissance, vězte, že kapela se časem přejmenovala na Rinascimento a pokud mne neklame paměť a internet - nenatočila už nic. Tahoun Chriss se předtím i potom prý zjevil v Red Nucleus či dokonce Agathocles... ale všechno ostatní jsou už jen povídačky z lovaňských luhů a hájů... tak, a teď už spát.

A ještě mě napadá, kdy že vyšlo dnes tolikrát citované megarevoluční „jednoskladbové“ album Crimson od Edge Of Sanity?