Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Archgoat - The Luciferian Crown

ArchgoatThe Luciferian Crown

Sorgh13.9.2018
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele // bandcamp
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Chlívek, upřímný underground a teprve čtvrté album za skoro třicet let existence, to je lážo plážo kariéra black/deathové party Archgoat.

Tahle finská grupa už toho má za sebou poměrně dost. Kromě řady splitek, která jsou u nich patrně ve velké oblibě, několika EPíček a zepár řadovek, taky jedenáctiletou hybernaci, kdy se nevědělo co bude. Od roku 2005 se s nimi ovšem setkáváme docela pravidelně a letošní rok se nese ve znamení čtvrté plnotučné desky, která se stále nedá považovat za nic jiného, než totální underground. Stylová hudba si žádá stylový obal a toho se nám dostalo. Lucifer na hromadě padlých neznabohů si lebedí zcela v tónech žánru a duchaplně poslouchá žalmy na svůj majestát. Minimalismus, černá bílá barva, rudé nápisy.

 

Lucifers Crown začíná cestu po svém obvodu krátkým, hučícím a nicneříkajícím intrem, které následně vystřídá dunivá a hluboce podladěná jízda severských rarachů. Zvuk je stylově zahuhlaný, jakoby se nesl z pod hromady peřin a rozkrýt jeho vnitřnosti dá práci. Lépe se to daří v případě občasných kytarových výšvihů nad hladinu hučícího soukolí. Takových momentů je jako šafránu, proto je dobré počítat s tím, že nás čekají špinavé a prašné podmínky.


Milosrdnou úlitbou slabším kusům mezi posluchači je oddychová metoda pomalého drcení kostí, kdy se nepříčetná nálada nahradí čitelným průvodcem, který pomůže proniknout k srdci kapely. Kapela sklouzne k valivé, čitelnější podstatě a rázem je větší pohoda na zemi. Tíha deprese ovšem neutichá, možná ještě něco přibrala, holka jedna zlobivá, ale člověk se lépe orientuje.

 

V tak pomalých skladbách, jakými jsou například The Jezebels Black Mass, závěrečná I´m Lucyfer´s Temple nebo povedená The Obsidian Flame, dochází k hypnotickému efektu, jako když krysa fascinovaně hledí do očí krajty a nemůže se hnout. Také sedím jako zařezaný a jednoduchou, valivou mantru beru za svou. Efekt nicméně nakonec pomíjí a s nástupem dalších, rychlejších skladeb se vracím do rychlejšího průvanu oparem zahaleného údolí hádu. Vrací se vláda temného, tíživého, ale živějšího death metalu, který se nestydí sáhnout do černočerných vod a obalit se jejich kalem.

 

 

Jakékoliv objevy necháme jiným a přiznáme si, že Archgoat stačí na to, aby odvedli rutinní práci a složili hold imaginárnímu představiteli zla. Rytmický vzor nevyžaduje složité řešení a když se k němu člověk po chvilce dostane, nemá mnoho důvodů o něm hloubat. Lepší je na sebe nechat působit blasfemickou atmosféru, která dělá čest svému druhu. Androš žije a Archgoat jsou jedním z jeho kojenců. Nenáročná, o to upřímnější špína vyznávající jednoduchost neohromí, nicméně se dá plnohodnotně prožít.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Gorbag / 26.10.18 20:08odpovědět

Famozne !!!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky