Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dead Man's Eye, tak se jmenuje i jeden starý film typu noir. Jestli se kapela pojmenovala po něm, nevím, ale možné to je. Pocházejí z Kolína nad Rýnem a tím bych skončil, protože toho víc nevím. Jdem na desku.

Její lehká, zkouřená atmosféra je její hlavní devízou a ti, co na ni slyší, budou spokojeni. Kapela umí šikovně skloubit tóny tak, aby vyvolaly ten správný pocit vhodný k hulení na pláži a bezstarostnému zevlování. Rozvolněné tóny kytary evokují starší časy nahlížené skrz slunce zapadající do tmavnoucího oceánu. Vlasatý chlápek by mohl jet na sledovačku nevěrné manželky movitého zákazníka a surfaři by pomalu balili své nádobíčko. Album má zpočátku takový americký šmrnc, snad proto, že si tuhle hudbu spojuji spíš s pobřežní zahálkou a ne s parníkem na kalném Rýně. Milovníci pomalu tahaných strun, které ze sebe plačtivě vydávají půltóny jeden za druhým, si budou vrnět.

I když je psychedelický dojem snadno uvěřitelný a vyvolává tu správnou náladu, já se cítím líp ve druhé části desky, která je krapet střízlivější a v normálním rozpoložení hledá poctivé cesty k získání posluchače. Jen na atmosféru se hrát nedá a borci na to včas přišli. Pomalé tempo, ve kterém se pohupujeme od začátku alba, se nemění, stále jedeme na volnoběh a nejde pochybovat o tom, že líná chůze je pro tento styl hudby ideální. Melodie jsou však zemitější, zvuk přiznal, že i za střízliva to má smysl a dochází dokonce k tomu, že by se člověk zvednul z křesla a poskočil si. Prostě příjemný rock bez masek a přetvářky.

Rytmus se někdy zatoulá až někam do country, což nás opět svádí ze starého kontinentu za oceán, ale my už víme, jak se věci mají. Patina starých časů nemizí a mně se to vlastně  dobře poslouchá, což v počátku neplatilo. Sympatie se rozvíjely hodně nejistě, vadil mi prvoplánový útok na emoce odrostlých hipíků, které není těžké rozbrečet, zvášť pokud se něčím dobře naladí. Postupem času se mi však zdá, že na tom něco je. Od svižnější pětky, ve které zpěvák trhá uši kvalitní fistulí, se krom zvláštního interludia nic velkého neděje. Jde víc o jednoduchou, nenáročnou skladbu. Dál je to sice pořád hodně pomalé a vlažné, ale s tím už jsem se dokázal smířit. Efektů je použito přiměřeně, líbí se mi občas použitý plechový efekt ve zpěvu, který je dost good.

Tohle album je spíš jako sen, jako kouř, který se nerad ředí otevřeným oknem. Hodí se do ospalého odpoledne, když se probudíme z poobědového šlofíku a nic se nám nechce. Ani kapele se nic nechce a tak si všichni rozumíme. Nechtějte od nich výkon, odpovědi na otázky nebo střízlivou radu. Mají dost práce sami se sebou a vás budou tolerovat jen když je nebudete obtěžovat zbytečnými řečmi.