Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Poprvé jsem o Archgoat zakopl krátce po tom, co vydali společné album s mými tehdejšími oblíbenci Beherit Messe des Morts / Angelcunt. Beherit jsem žral i s navijákem a Archgoat bral jako špinavější přívěšek, na který jsem brzy zapomněl. Výrazněji jsem se jim začal věnovat až před pár lety. Jejich The Apocalyptic Triumphator mě zaujal už ne tolik garážovitým a přitom stále skvěle špinavým zvukem doprovázejícím nahrávku kapely, která zapomněla zestárnout. Archgoat je jako relikvie, nebo lépe řečeno zakonzervovaný kus shnilé flákoty. Od té doby se kapela nikam nevyvinula, hraje pořád to stejné a s obdobným zvukem, což v jejich případě nikterak nevadí. Raritní je, že Archgoat v současnosti má daleko širší fanouškovskou základnu, než v devadesátkách a přitom zní pořád stejně. Zřejmě je na skladě málo podobně uvěřitelných oldschoolových hord. V mém případě bych asi coby první důvod jednoduše zmínil vysoce návykovou muziku a ono kloubení starého s moderními možnostmi. Archgoat tím pádem zní sakra oldschoolově, ale ne archaicky.

Je mi jasné, že neměnnost nahrávek Archgoat může každého zdravě smýšlejícího jedince nudit a odradit. Já jsem sice nenažranec všeho nenechavého a pokud možno progresivního, ale pro upřímný starý bordel mám velkou slabost. The Luceferian Crown patří mezi moje TOP, a to nejen od Archgoat. Tato deska podle mého představuje vše, co staré pekelnické chlívky mají obsahovat. Letošní porce nesvaté zábavy Worship the Eternal Darkness nabízí zcela identický sound jako luciferská koruna. Respektive takřka identický. Zlá dvojice starých čertů Lord Angelslayer s Ritual Butchererem od Luciferian Crown doplněná bubeníkem Goat Agressorem svůj styl drtí na první pohled beze změny, ale při bližším ohledání lze naznat, že k určitému vývoji přece jen došlo.

Primitivním rubanicím, které snad ani zjednodušit nešlo, nechybí nejen ďábelský škleb a nespoutaná zuřivost, ale cit pro chytlavý riff a schopnost tento riff předvést v co nejlepším světle. Zase o kousek čitelnější produkce zdůrazňuje neotesanost ovoněnou melodiemi, klávesami a zadumaně atmosférickými vstupy. Protikřesťanská tematika, ve které se tradičně nešetří výsměchem a neúprosným odporem vůči této organizaci, je opět návykově peprná. Názvy jako Rats Pray God, All Christianity Ends nebo Heavens Ablaze mnohé napoví. Mnohé smečky ve svém rouhavém snažení bývají občas lehce řečeno upocené. Ne tak Archgoat. Jejich odpor jim jde od srdce. Činí tak se zanícením i nadhledem, aniž by shazovali vlastní názory. Tak to prostě je, jak by řekl klasik.

Desatero stylově hodně rozkročených skladeb nabízí nejedno dobrodružství, z nich zřejmě nejhlasitější je mix punku a starého speed metalu v Rats Pray God. Jestli vám připadnou Darkthrone uvízlí v osmdesátkách, co teprve Archgoat v této skladbě. Následující odpornost Empyrean Armageddon vám pak zlomí záda. Skladba je opravdu zlá a temná. Blasty a těžká kila se mění v pomalou, syntezátory podmalovanou bažinu, aby se následně za švihání biče a křiku nebohé děvky rozjela zpět do armagedonu. Řezba a vztek zůstanou vašimi průvodci až do konce. Přivedou vás až k závěrečné šesti minutové ultra pomalé nechutnosti Burial of Creation, která je více než důstojnou tečkou za další porcí nekřesťansky zvrhlé zábavy finské ikony. Archgoat pro ty, co chtějí vnímat mimoprahově, nahráli další výjimečnou nahrávku, kde se zase posunuli, a ne že ne. Těm, co se neradi rochní v marastu, se může Worship the Eternal Darkness zdát jako další z řady stejně laděných desek. Každému, co jeho jest. Já si na poslechu této fošny získal závislost a Archgoat mám opět o něco raději.