Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Archvile King - À la ruine

Archvile KingÀ la ruine

Jirka D.7.3.2022
Zdroj: CD v 6-panelovém digipaku (#AO-176) // promo od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC FS 247 / Tannoy T225 Mayfair
VERDIKT: Blackmetalová one-man-show na docela slušné úrovni.

Jednočlenná komanda nejsou v hudebním podzemí žádnou výjimkou a při dnešních technických možnostech a jejich široké dostupnosti je možné pro kohokoliv prakticky cokoliv, když má jedinec dostatek zájmu a invence. Francouzský projekt Archvile King je přesně z tohoto těsta, neb za ním stojí pouze Nicolas M. zvaný Baurus, což když jsem si zadal čistě ze zvědavosti do vyhledavače, našlo mi to jakéhosi rytíře ... a dál mě to přestalo zajímat. Nic pro mě.

 

O black metalu Archvile King se dočtete, že v sobě pojí divokost thrash metalu s opojnými melodiemi black metalu a s jistou mírou rezervy musím dát této definici za pravdu. Album À la ruine nenabízí pouze jeden žánrový odstín a na mnoha jeho místech je slyšet, že autor se nechce usadit pouze v jedné pozici a spíše zatím zkouší, co všechno je schopen do zvuku svého projektu propašovat. A když už jsme u toho alba, doplním, že devítka skladeb dosahuje klasické délky necelých 40 minut a že mě dost baví vpravdě nihilistický obal. Takový černo-béžový chaos, po nímž si můžete představit v podstatě cokoliv, dobře doplňuje hudební obsah.

 

Archvile King

 

Ten ve svém úvodu trochu klame tělem - praskání ohně, francouzsky jakousi ženou pronášené cosi, akustická kytara, tak trochu něco Agalloch a Alcest. První skladbu je třeba brát jako úvodní, byť ostrost kytar v jejím hlavním motivu dává jasně najevo, že další dění nebude procházka art-rockovými zahradami. Pokud bych měl dát zapravdu tvrzení, že v produkci Archvile King zní špinavý thrash metal, bude to právě druhá skladba Mangez vos morts, která v některých momentech připomene chasníky Darkthrone. Její zběsilost je uvěřitelná, hlas správně vražedný, kytary ostré a bicí klepou do tance přísně jednoduše. Může být? Může! Blackovější přístup k věci v rychlém tempu s sebou nese následující skladba Celui qui vouvoie le soleil, s níž si mistr Baurus dovoluje přesáhnout hranici šesti minut (nejdelší věc na desce) a přitom vůbec nezaváhat. Dominující kytary vyřezávají ostré linie, vokál je opět skvěle zběsilý, tempo má spád a občasné vsuvky akustické kytary nepůsobí vůbec nepatřičně. Asi bych se zdráhal tvrdit něco o objevování nepoznaného, ale řemeslo je to bez debat zdatné a uvěřitelné.

 

Pokud mě na albu něco vyloženě sedí, je to jeho zvuk (pozor!). Psal jsem nedávno o albu ze stejné vydavatelské stáje (Lunar Tombfields - The Eternal Harvest) a neprojevoval přílišné nadšení z toho, že zvuk je spíš moderní, se silným basovým základem a že se to k žánru, jako je black metal, nehodí. Tahle deska na to jde jinak, maximum výkonu soustředí do kytar, bicí jsou takové příjemné trapné (jako u starých Burzum), baskytara v podstatě neexistuje a hlas s příjemným hall-efektem dodává pocitu všudypřítomného kentusáka, který vám nepřeje nic dobrého. Dokonce nikoho ani nenapadlo zvuk zbytečně roztrhat v post-produkci, a tak bez přehánění dokážu tohle album poslouchat od začátku až do konce na docela slušné volume.

 

Je proto docela škoda, že zhruba po čtvrté skladbě nahrávce začne lehce docházet dech, respektive autor upouští od sevřené produkce úvodních skladeb a začíná se rozbíhat zbytečně do široka. Téměř až heavymetalové sólo v páté skladbě je už dost za hranou dobrého blackmetalového vkusu a šestá titulní vsuvka À la ruine s takovým divným praskotem, u kterého budete váhat opět mezi praskajícím ohněm, deštěm dopadajícím listí, nebo mačkáním staniolu od čokolády, je z kategorie romantických balad pro děcka. Albu se pak nedaří navázat tam, kde čtvrtou skladbou skončilo. Používá trochu jiné efekty na kytarách a trochu na mě působí, jak kdyby skladby vznikaly v různém období, kdy se teprve ujasňovaly autorovy názory na to, jak má jeho deska znít (Vêpre I). Nebo jde o čistý záměr vyzkoušet, co všechno je možné a kam až lze zvuk Archvile King ohýbat.

 

 

Ať tak či onak, závěr alba mi už lehce uniká, mezi což kromě sedmé a osmé skladby řadím i bonusovou devítku, která má parametry demo snímku a přesně v tomto kontextu je potřeba ji vnímat. Když pak o albu přemýšlím jako o celku, vlastně mi docela sedlo, byť to celé zlo v něm mi přijde trochu zábavné a do transu při poslechu má hodně daleko. Na black metal ale dobrý.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky