Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Island je nevysychající studnice horkých pramenů, studeně nádherných scenérií a v neposlední řadě také nově vznikajících metalových kapel. Těch je najednou jako hub po dešti a snad se jich v brzké době nezačneme přejídat. Jak se v tomto směru povede blackmetalové úderce Mannveira, to je zatím taková malá neznámá, začarovaný kruh, nebo-li Vítahringur. Tak zní název debutového alba kapely a je zřejmé, že se dostaneme na dotek temnému podzemí, nehumánní mystice a v případě Mannveira až k doomově laděné disonanci. Ano, black metal těchto borců je bolestně dusivý a jeho časté pomalé tempo vyzývá k záhrobní tématice.

Recept je ale prostý. Kdo se rád nachází ve společnosti kapel Sinmara, Misþyrming nebo Svartidauði, jistě si rád na vlastní kůži zkusí také sírou zanesené koridory Mannveira. Ještě by při poslechu jejich debutu bylo vhodné zmínit další surové ostrovní kutaly Andavald. Právě s touto bandou jsou Mannveira personálně nejvíce provázáni, i když jsme na Islandu a prakticky to samé by se dalo říct třeba o Wormlust. Tamní scéna je velká co do kvality, ale nakonec vždycky dojdeme k tomu, že ji zas tolik lidiček netvoří. No a je to. Zrovna jsme probrali ta zásadní jména a ani to nebolelo. Jak jsem uvedl, je to prosté.

Bude nám přesto vařit krev v těle? Dostane znovu nažrat náš věčně nenasytný limbický systém? Mannveira jsou dle očekávání těžším oříškem. K jeho rozlousknutí je potřeba být při síle, ale sama kapela nečiní z ucpaných pórů podzemí vyloženě nepřekonatelnou překážku. Těžké sousto, ale dá se strávit, navíc se v tom těžkém oparu nešetří melodiemi, které sem tam hezky vykreslí hezkou linku do éteru. Věčný to boj i charisma doby. I Mannveira se pouští do disonantních vírů a rychlejších vzývání komnat mysli i reálu, ale je to pomalé a střední tempo, co albu dominuje a poukazuje na jeho plazivost. Ačkoliv se na desce objeví i animální vztek a rychlé pasáže, celkově má náboj Mannveira do dravosti daleko. Na prvním místě jsou suchopárné pohyby ve tmě, zkostnatělé výjevy v dutinách země a něco hodně lepivého na našich podrážkách. Podobně jako třeba právě u Andavald mě to pomalé tempo stále facsinuje, a to i přesto, že všechny jeho průvodní znaky jsou důvěrně známé.

Kámen úrazu je logický. Moment překvapení je v případě kování zlovolného tělesa Mannveira složité hledat. Je třeba se spokojit s tím, jak (ne)obratně kapela rozrývá zeminu, jak je schopná narovnat svá ohlá záda a kdy si dovolí víc, než jen následovat stokrát prošlapanou trasu. Tady to záleží na nastavení jednotlivce. Jak dalece se domnívá, že je autorství kapely něčím výjimečné. Jak věrně a hluboce dokáže procedit na zemský povrch tu černou hmotu, skrz kterou k nám hovoří. Vítahringur nabízí hned několik opravdu lukrativně nemocných míst, kde se rytmika doslova topí v morbidní dušnosti a navození patřičně svízelné situace má svůj styl. Ale za moment se zase sklouzne tam, kde to už každý zná a ... v mém případě je to někdy až ubíjející.

V jistém ohledu je Vítahringur skvělá práce, potvrzující vysoký standard islandských kapel, snad i přislib do budoucna. Taky je to už ale poměrně unavující přehled typické a předvídatelné tmy na pokračování. Já už jsem vnitřeně nastaven si pečlivě vybírat a při jakékoliv dalším nezemském pokusu z ostrova aktivovat obranný krunýř. Emoce už zkrátka nejedou na 100%. A ani nemůžou, vrací se pořád tam, kde už to dobře znají a podle toho se taky projevují. V kostce asi takto - nic světoborného se neděje, byť i Mannveira dokazují, že je jim takto laděný metal souzen. Stavím se k nim ale o poznání odměřeněji a myslím, že je to normální.