Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Před pár lety jsem se věnoval společnému albu Archvile King se Simulacre, nicméně jsem na ně totálně zapomněl. Dopsal jsem a nahrávku i obě kapely vypustil z hlavy. Nezůstalo tam nic. Kolega Jirka D. se rovněž rozepsal o prvotině À la ruine, kterou na jeho poměry pochválil. Opět šlo album mimo moje vědomí. Je jasné, že Baurus své nástroje skvěle ovládá, rozumí i zvukové stránce a snaží se rozvíjet. Na novém počinu Aux heures désespérées je tohle všechno znát a neposlouchá se špatně.

Ve stylu Archvile King se dle popisu mísí thrash s blackem. Thrash je znát trochu v rytmice a občasné náladě. Aktuální tvář kapely je položena více v extrémních polohách a více než dřív šlape na pedál rychlostních otáček. Do zběsilého a ukřičeného metalového reje vstupují takové ty středověké nápěvy, u kterých mám dojem, že poslouchám dobové kancionály. Přitom se jedná o temnou fantasy, Baurus si libuje ve fikci a klasických blackových tématech. Někomu se můžou jevit jeho vize úsměvnými, avšak pevně věřím, že se najdou tací, kteří na jeho tvorbu přísahají. Alespoň jsem takový získal dojem, když jsem si snažil znovu něco o Archvile King zjistit. Já přísahat na Aux heures désespérées nebudu, ale ani ho nebudu kritizovat. Od dob splitka Baurus ušel dlouhou cestu.

Líbí se mi, že atmosféra i postupy současné tvorby jsou uhlazenější a místo thrashové obhroublosti se v blackovém reji objevuje coby koření dungeon synth s pseudohistorickou fantasy. Melodické linky jsou příjemné, byť poměrně syrové. Baurus zapracoval rovněž na svém hlasu, který je sice zaměnitelný, ale dobrý, ohebný a prostorový.

V atmosféře Aux heures désespérées lze vystopovat hymnické nadšení a takřka slavností výbuchy. Je škoda, že po pár skladbách se prvotní zápal unaví a vše začne splývat. Oživení dungeon vstupy nahrávce pomáhají, ale rytmická plochost vše sráží do průměru. Mám problém udržet pozornost během delší stopáže skladeb. Myslím si však, že taková Le carneval du roi des vers se svými sedmi minutami vyplněná pár takty a riffy je vyprázdněná. Sépulture je důkazem, že když se přidá pár nápadů, může být takřka osmiminutová kompozice mnohem zábavnější. Akustické vyhrávky, kterými dříve Baurus tolik hýřil a nyní šetří, jsou tím nejzajímavějším, co album nabízí. A právě v Sépulture jsou protiváhou obhroublé rubanici. Více takových ploch a byl bych spokojenější.

Předpokládám, že příznivce pořádných sypaček bude poslech Aux heures désespérées bavit hodně. Rychlý a hodně melodický black metal Archvile King je dominantní a album poměrně celistvé. Baurus dští jed, sípe, křičí a řve. Do tremolového inferna vpouští heavy vyhrávky a těmi vylepšuje celkový dojem. Archvile King nedrnká na moji strunu, ale vnímám velké nadšení a hudební zručnost po všech stranách. Z výše uvedeného se buď Aux heures désespérées širokým obloukem vyhněte nebo se do něj naopak v klidu pusťte a užijte si to.