Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Do rukou mi se mi dostalo společné album dvojice kapel francouzského podzemí Simulacre a Archvile King. Obě fungují pár let, postupně si získávají renomé, zatím zřejmě hlavně ve svém regionu. Nicméně obě podepsaly smlouvu s nesmírně aktivním vydavatelem - Les Acteurs de l'Ombre Productions, který jim pozornost i mimo své město zaručeně vybojuje. Simulacre i Archvile King tímto albem nedebutují. Simulacre svůj start započali před pěti lety EP La Jaiba, které při zběžném poslechu ničím neláká k dalšímu objevování. Archvile King svou první nahrávku, EP Vile, vydali před dvěma lety. Rovněž se nejedná o nic světoborného. To až dlouhohrající prvotina A la ruine nabízí mnohem poslouchatelnější materiál. Nyní se pojďme mrknout na současnost.

Přemýšlel jsem, co obě kapely spojuje krom vydavatele a francouzské národnosti… Už tohle by mělo stačit. Nicméně dalším pojítkem je samozřejmě black metal a jeho koketování s thrashem. Dalším je srovnatelná úroveň tvůrčích i hráčských schopností. Simulacre, kteří splitko otevírají, mají před Archvile King tu výhodu, že fungují v kompletní sestavě, která nasbírala zkušenosti v mnoha jiných kapelách. Za všechny lze vypíchnout působiště bubeníka Mr. Wretcha - ikonické The Great Old Ones. O zpěvy v rodném jazyce se na tomhle albu postaral kytarista Necro C. Dle jejich webu se posléze přidal nový pěvec, takže jsem zvědavý, kudy se budou ubírat vokály na případné další desce. Necro C. má zvláštní sípavý projev, který i díky francouzštině skladbám prospívá a činí je alespoň v něčem krapet osobité, či alespoň zajímavé. Simulacre se sice prezentují jako ryzí blackmetalová horda, thrashového hoblování se ovšem neštítí stejně jako Archvile King. Každá z kapel přispěla čtyřmi skladbami s tím, že Simulacre se svým prostorem popasovali poněkud lépe. Čekal jsem, že jejich styl bude buď typický pro stáj vydavatele, ale i přes francouzštinu jsou však znatelné odkazy k švédskému ražení. Kvalita skladeb s velkou snahou hrát technicky a trochu i avantgardně rozhodně nezaujme klasického blackového fandu holdujícímu vichřicím, zlu a temnotě. Skladby Simulacre mi přijdou svým způsobem odlehčené, vzletné. Nejde jim nic moc vyčíst, ale bohužel ani co chválit. Nápadů má kapela více než dost, ale ty postrádají tolik potřebný lesk, šmrnc. Něco, pro co by si je mohl zmlsaný posluchač zapamatovat a oblíbit. Prostě bezmezně zaměnitelná parta.

Druhá půlka alba patří jednočlennému projektu Archvile King. O Baurovi, výhradnímu tvůrci a pěvci, nelze nic najít. Jen že nahrál všechny nástroje a sám i zpíval. Archvile King je služebně o kousek mladší projekt než Simulacre, avšak mnohem pilnější. Splitko je už čtvrtou nahrávkou. Srovnání nemám, všechno jsem si poslechl až nyní. Je evidentní, že Baurus na sobě fest maká. Skladby na splitku možná ocení příznivci riffování, thrashové řezničiny a black/punkové špinavé hravosti. Z čtveřice zveřejněných songů mě zaujal nejvíce hned úvodní The Bastard of the Sea. Následující Pax Infernum (Dog of War) mě naopak vyloženě štve svou kolovrátkovostí a primitivností. The Feast of the Worm King reputaci Archvile King vylepšuje. Náladou je mi nejbližší. Temné melodie jsou hnány ve svižném tempu a hrdelní vokál zde dostává prostor neznít tak barbarsky a nudně. Závěrečné Gwyneth Paltrow is a Lich příliš nerozumím. Prostoduché provedení zde drhne nejvíc z celé nahrávky.

Když se otočím za svým hodnocením split alba Simulacre s Archvile King, rád bych chválil sympatické snahy o příspěvek blackové scéně. Oběma objektům recenze nechybí nadšení. Chybí jim však lesk a schopnost vystoupit z davu. Místy jejich provedení působí natolik začátečnicky a obývákovitě, že poslech doslova odzívám. I místa, která jsem chválil, v konkurenčním boji neobstojí. Nejedná se o nic většího, než první krůčky úplně nových a všedních kapel. Nehaním nic. Kluci se snaží, seč jim síly stačí. Na uznalý potlesk to zatím nestačí. Třeba příště.