Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Redakční vox vedoucí zvukovodem do našich emailových schránek hovořil srozumitelně. Hledá se dobrovolník, který by vydýchal atmosféru neživých tónů plujících na hladině ambientu a dostupných přístavů v okolí. Onoho dobrovolníka shání další ze samotářských duší schovaných ve vlastním doupěti, odkud se snaží vyloudit něco zvuků, aby upozornil, že u něj doma není jedinou produkcí výjezd tramvaje do zatáčky skrze otevřené okno pokoje. Z křesla ponuře působícího bytu v rakouském Grazu občas vstane člověk jménem Slobodan Kajkut (Kajkyt je jeho umělecké jméno) a začne nahlas meditovat. Pomocí ruchů, elektronických harmonií i svého (víc unylého než magicky tvárného) vokálu. Jdeme tedy zazvonit a snad nám otevře.

Abych to dovysvětlil, rodák ze srbské Banja Luky nyní v hlavním městě Štýrska pobývá, takže není třeba jezdit dál. Muž, který je aktivní různými směry, nastartoval projekt KAJKYT před osmi lety a učarovala mu směs pomalých temp, temných nálad a elektroniky. Pohlédneme-li do historických komnat jeho podkrovního bytu, zjistíme, že první nahrávka se jmenuje "Krst" a jde o tři roky starou záležitost. A dnes nastal čas ji nahradit. Její meditativní účinky střídá úplně čerstvá věc, lapidárně nazvaná "II". Tohle pokračování je na světě sotva pár dní a jeho forma promo prezentace je jednoznačně skvostná. Tady vyšla spolupráce KAJKYT se spřáteleným labelem God Records na výbornou. Černočerná papírová krabička obsahuje, kromě stejně barevně skromného CD, spoustu užitečných informací. Ty se týkají jak nahrávky samotné, tak vkusné prezentace vydavatelství a jeho produktů. Holt, má to styl. Někdo si dal práci, někomu záleželo na tom, co po něm zbude a co jej reprezentuje. Tohle se vážně povedlo.

Ovšem sběratelské city stranou, ve výsledku to můj názor na hudební rovinu KAJKYT nijak neovlivní. Jak jsem nastínil, jsme svědky spojení děsiva, jeho stínů v podobě zběsilých ruchů, ovšem do typické noise kultury je celkově docela daleko. Prim hraje spíš downtempová elektronika opírající se o jakýsi typ hypnózy, opakující se rytmy a poměrně falešný šepot hlavního protagonisty. Valy stereotypně působících zvuků se navzájem prolínají a polykají více vlivů najednou. Ve finále máme co do činění s experimentem na hraně primitivního rituálu a hledačské posedlosti. Tak či tak, jedná se o materiál, který je vhodný pro zvukově otrlé, kterým se nevadí proplétat temnými zákoutími, kroutit se ve stísněním prostoru a mít panickou hrůzu ze světla.

KAJKYT má svou atmosféru a má i svůj rukopis. Nejsem ovšem přesvědčen o tom, že je jedním z těch hlubších prožitků, ke kterým se budu vracet častěji, než by s ohledem na vlastní psychické zdraví bylo rozumné. KAJKYT, to je temnota zatažená do sebe, zvláštní uchopení mystiky v hudbě. Vedle toho všeho ve mně ovšem vyvolává i laciné pocity, místy až jako bezvýznamně působící poraněné cosi ploužící se svým neveselým polosvětem. Vokál mi vyloženě nesedí, čekal bych uhrančivější přednes. Ta kompletní rozpačitost tam prostě je a zůstává, nic naplat. Přesto jde o zajímavou variantu, jak se užírat ve vlastní agónii. Zkuste, popřemýšlejte a třeba se uduste polštářem. Nechám to na vás. Mně ze Slobodanova 3+1 zůstalo v paměti jen jeho 2+kk. Sám nevím, jestli je to málo.