Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na Ihsahna jsou docela vyhraněné názory. Někdo ho uctívá bez ohledu na to, jestli smaží Emperor nebo jeho sólovky, jiný jeho tvorbu neskousl a obchází ho obloukem. Já stále patřím do skupiny první a proto na každé jeho album čekám s příjemným chvěním ve slabinách.

Nové album Arktis. je jedním slovem úžasné. Už jen svým obalem. Jednoduchý, barevně střízlivý, s výraznou fotkou. Připomíná mi nedávno zmiňované Kauan, i když nálada je u každého jiná. Zatímco Kauan ukazují mizající výpravu a člověk hmatatelně cítí nadcházející drama, na Arktis. vidíme spokojeného polárníka, kterému počasí přeje, běžky mažou a prostě se daří. Album se věnuje osobě cestovatele a také diplomata Fridtjofa Nansena. Ten podnikl několik polárních cest, dobýval severní pól a Roald Amundsen mu může děkovat za loď Fram, kterou mu Fridtjof poskytl k dobytí pólu jižního. Tento muž patří k výrazným osobnostem Norska.

Hudebně Arktis. přináší další pohled na fúzi stylů v historii Ihsahnovy sólové kariéry. Na jejím počátku docházelo ke změně stylu velmi pozvolna. U prvních alb se nedařilo přervat pouta "emperorovské" zuřivosti, pak se tvorba zvolna dostávala do užších mantinelů, kde volná místa zaplnily vlivy jiných dimenzí a nyní máme na stole album, na kterém je odkaz císaře opět jen částečkou z mnoha a není nijak vyzdvihován. Velký důraz je kladen na výraznou melodičnost, která si s tvrdostí nekonkuruje. Místy jsou skladby tak jemné, až to povznáší ducha. Křehké písničkářství ospravedlňuje skladbu Frail a pokračuje dál v Crooked Red Line. Přesto tím základním poznávacím znamením jsou i nadále vazby kytarových tónů, které za sebou skotačí jako po schodech a tvoří typické konstrukce, které nejde připsat žádnému jinému autorovi.

Deska začíná poměrně typickou skladbou z Ihsahnovy dílny, ve které se mísí archetypální tvrdost s melodickým refrénem. Parádní věc, kterou bychom čekali a která nemůže zklamat. Podobně druhá, ve které útočí silně melodický refrén a buduje hit, který na sebe upozornil jako první singl. Jak se však člověk prokousává dále, nachází nové, vzrušující příměsi. Je to třeba nádherný zvuk sedmdesátkových kláves, který podbarvuje mnohá místa. Vůbec se dá říct, že Arktis. je ovlivněno progresivním rockem do té míry, že jej bereme jako nedílnou součást alba. Krom jiného se výrazně zapojují i taneční rytmy a elektronika. Vždy ale ve vyrovnané spolupráci s rockem, nikdy nedojde k úplnému zvrhnutí se do stylu tepající párty. Skladba South Winds může být na poprvé šokem, ale postupem času se dá pochopit.

Arktis. je krásné a vybroušeně tvrdé album, i když metal výrazně nedominuje. Silnou pozici mají vyrovnané rockové skladby bez nervujícího řevu, s civilním zpěvem a čerstvým tahem na bránu. Krásným příkladem je skvělá a možná nejlepší Until I Too Dissolve, která je díky base hezky groovy. Právě ona je krásným příkladem prosakování přístupného rocku do kdysi divoké tvorby.

Kromě Ihsahna, který se přece jen cítí nejlíp ve řvaném projevu, zpívají na albu i tradiční hosté. Je to opět tenorista Einar Solberg a nově Matt Heafy z Trivium. Ke spolupráci se jako dobrý holub vrací i saxofonista Jorgen Munkeby, byť jen na jednu skladbu, a bubeník Tobias Ornes Andersen, který kariéru v Leprous vyměnil za mlácení škopků v Shining.

Na rozdíl od klasické CD edice obsahují limitovka v digipaku a LP verze bonus v podobě skladby Til Tor Ulven. Je to spíš vyprávění s jemným hudebním doprovodem. Hlas patří Hansi Herbjørnsrudovi, norskému autorovi povídek, který ve své práci často mísí vlivy norských jazyků Bokmål a Nynorsk a všech možných dialektů. Je to taková milá třešnička na dortu vracející nás pod peřinu, kdy nám dědeček vyprávěl zážitky svého dětství.

Arktis. není kompaktní kolekcí podobných tvarů, ale boduje kombinací svých rozdílů. Je pestré, svěží a jedním slovem parádní.