Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Od plánovaného prvního setkání s těmito obhroublými Nory už uběhlo mnoho vody. Vlastně na kapku stejně jako za tu dobu proteklo místním tokem ve Zlíně, kde jsem se na kapelu chystal v rámci tehdejšího předskakování lodivodům Enslaved. I nestalo se, neboť jsem na pojízdné trase do města obuvi utržil nejednu facku ve smyslu dopravních uzlů, přestupů a individuálních nedorozumění z vlastních zdrojů. To je ovšem minulost. Z malé neznámé, která na sebe upozorňovala maximálně tak jménem, se rázem stala větší a snad i právem ceněná skupina, promítající ve své tvorbě psychedelické pěnění v drsně tesaném stoner metalovém základu.

Poměrně příjemná, ale zpočátku také nečitelná deska diin, se nese spíš v atmosférickém a svěžím duchu, než v rozedření nebohých prstů o tlusté dráty. Ale i na ty dojde. Kraków jsou přesto spíš rockující úderkou, které je volný jak čas, tak stereotyp dnešní doby a zkouší to dát najevo ze svého místa, které patří do stejného psychedelického pásma jako ranní rosa, nebo pár nalezených houbiček v blízkém polesí. Z alba jde lehkost a jde z něj i jistá naivita v kombinaci s nestrojeným nezájmem. Kraków občas upomenou novější tvorbu Kylesa, ale přitom to není něco, co by mělo okamžitě cinknout přes uši. Spíš jako nekonečné polemizování nad tím, co nám pomocí diin chtějí Norové sdělit, je postupné odkrývání všech těch živých momentů, někdy na až trochu ospale působící desce. Ano, jak říkám, je to všechno prostě dané, ale jen méně čitelné...

diin je zajímavá, svobodná deska, které nechybí moment překvapení. Snaží se být, a v mnoha místech také je, deskou laborující na experimentální a objevné vlně, kam až lze svou kamennou káru dosmýkat. Je evidentní i chválihodné, že tento norský spolek s polským městem v erbu, nepopírá svou snahu nebýt jen obyčejnou, tradice dodržující kapelou. Kdyby na albu nefigurovala štavnatá jízda Future Past, dýchalo by se jí rozhodně hůř. Kdyby hoši poněkud pokrátili tu pěnu po holení, kterou nejde smýt z obličeje po mnoho minut , tedy Mound, jistě by se albu na moment ulevilo. A kdyby nebyla druhá polovina diin tolik výživná a proměnlivá, dalo by se říct, že se nudím u průměrné desky. Celkově vzato, na kdyby se nehraje. Poslechněte si sami, kam až Kraków umí svou muziku dostat, jak moc jsou velcí, nebo malí. Já zůstanu u termínu " příjemně nečitelní" a milí společníci.