Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Arkhaaik - Uithis

ArkhaaikUithis

Garmfrost10.9.2025
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Nálada Uithis je temná, ne však zlá. Většinou podivná, pro vnímavého jakoby duchovně známá, ale nekonkrétní.

Snažil jsem se dostat do slov pocity z poslechu nové nadílky švýcarských Arkhaaik Uithis. Aniž by se člověk pustil do surrealistického básnění a expresivního hraní si s citoslovci, je popis natolik náladotvorného díla nesnadným úkolem. Ostatně už pár let starý debut s šíleným názvem *dhg̑hm̥tós vybízel posluchače k výzvám svým experimentálním a zároveň nesmírně duchovním potenciálem. Arkhaaik je švýcarským seskupením, které ve své tvorbě cestují časem do doby bronzové, holdují rituálům, lovu a bohům hledí do tváře. Pro svůj výraz si Arkhaaik berou plnými hrstmi z načernalého deathu zmutovaného v doommetalový močál a temného ambientu, který je projevu kapely stejně platný jako metal.

 

Většina kapel, které se ve své tvorbě věnují historickým tématům, tuto stránku vypisují v lyrice, avšak hudebně se jedná o běžný metalový či rockový materiál. Z nahrávek Arkhaaik na vás historie dýchne z každého okamžiku. Dokonce bych řekl, že pokud se necháte vést, zapomenete, že posloucháte současného interpreta. Uithis je takový ještě víc než nevyslovitelný debut. Uithis znamená lov a je otázkou, zda jste lovcem nebo štvanou zvěří. S Arkhaaik si myslím nějaké leče a oslavného hodokvasu nedočkáte. Spíše budete krví malovat po zdi jeskyně a teatrálním hlasem oběť věnovat starým bohům.

 

Nahrávka je nazpívaná protoindoevropštinou (její rekonstruovanou aproximací – čerpal jsem z naučného slovníku). V Uithis se tak kapela snaží dosáhnout dokonalého obrazu dávných časů. Arkhaaik nejsou vědci, spíše umělečtí průvodci, kterým jde o co nejplastičtější představu tehdejšího prostředí.

 

Díky pro současného posluchače nevšednímu jazyku jsou zpěvy zajímavým zážitkem. V mixu brutálních prostředků extrémního metalu s mocnou náladotvorností a možnostmi ambientu je Uithis dokonalým soundtrackem prehistorického světa. S nástroji se nezachází běžným způsobem, vše pracuje pro celkový dojem. Nenaleznete zde sólové hrátky přebujelých eg, ale čistou spolupráci podobně laděných osobností. Skladby jsou delší stopáže. Jsou čtyři, ale celková délka je snesitelná, nehrozí nuda. Naopak ve vás vyvolává závratě a nadšení.

 

Hrdelní vokály, murmur i šamanské nápěvy i rytmy propouští zvuky přírody a různé samply. Melodie jsou nesmírně mocné, tu freneticky obsáhlé, tu introvertně nechané napospas vnitřnímu souboji. Nálada Uithis je temná, ne však zlá. Většinou podivná, pro vnímavého jakoby duchovně známá, ne však konkrétní.

 

Oproti debutu ubylo zmiňovaného ambientu. Na Uithis jsou veškeré prvky zakomponovány do mohutné koule pomalého soukolí. Uithis se do zběsilé vichřice nepouští. Silné melodické prvky neshazují tíživou atmosféru do laciného a snadno vstřebatelného lajdáctví. Jsou vítanou pomůckou a světlem v naprosté tmě. Vidíte, nakonec jsem slova našel…

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky