Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nové album Nicka Cavea a jeho nejvěrnějších bych pojmenoval jako zasněné. Ne však nereálné, i když se nám při pohledu na jeho obal může vybavit čarokrásná říše fantazie. Krása bez hranic, ráj na zemi. Něco na tom bude, ale nová kolekce skladeb ve mně zanechává hlavně silný otisk víry. V sebe i ve své okolí. Na všech těch baladických a mnohdy sklíčených tónech nacházím něco pozitivního. Něco, co se běžnému vnímání vymyká. A pokud se chceme během poslechu Ghosteen bavit o snech a zasněné náladě, mohou za to především klávesy, které jsou během alba takto nastaveny a určují jeho podobu. Novinka je zcela jinde, než v zrcadle bluesově barové atmosféry a rockových výpadů. Je to minimalistická hra s pocity, samotné nitro autora a jím vedené jednoduché zvukové plochy. Zajímavá zkušenost s výborným výsledkem.

Letošní sbírku Ghosteen je možné brát jako konec trilogie a blízké napojení na předchozí dva počiny. Na Skeleton Tree a Push the Sky Away. V dlouholeté diskografii mistra je novinka číslem sedmnáct, ale častovat Nickova alba číslovkou mi nepřijde zrovna uctivé. Je to naprosto druhořadá informace. Každopádně už se mi stalo, že se o existenci nějaké trilogie dozvím až s nahráním finální části, kdy je dílo dokonáno. Náhoda nebo pouhá nepozornost? Asi obojí...

Novinka by mohla symbolizovat albové vyjádření k traumatu ze ztráty syna. Z některého pohledu to tak lze skutečně brát a lze narazit na místa, kdy je ta úzkost velmi syrová. Ale nechci se moc do podobných úvah pouštět, aby nebyly stejně falešné jako v případě odkazu Skeleton Tree. Takový tam tenkrát nebyl. Pojďme jinam. Jako hodně zajímavou beru změnu místa pro psaní textů. Ty oproti dřívějším zvyklostem vznikly přímo v Nickově domě. Chtělo to změnu, tak k ní došlo. Ale jinak je jasné, že to nejpodstatnější se skrývá v poselství alba vyjádřeného skrze to hlavní. Skrze hudbu a její přímý vliv. Přece jenom, pořád bychom se tu měli bavit především o ní. A navíc jsem v sobě zapudil pocit, že bych měl v Ghosteen hledat jenom smutek a počítat ztráty. Díky dalším napojením, která album nabízí. Mluvím zde o naději a pozitivních vibracích, celkové pochmurnosti navzdory. A navzdory tomu, že právě ten smutek nejspíš opravdu bude faktorem F všech pozitivních proměn.

Nechci psát o melancholii, všech těch snech, které se samy nabízí a jejich interpretace je v rukou naší fantazie. Nerad bych upadnul do patosu typu obeplouvání pevniny bytí a vidění svého já. Všech nových procitnutí a povznesení mysli. Nechtěl bych ani filosofovat o životě jako takovém, smyslech prožitků a všech těch zkušenostech, co mohou pomoci. Chtěl bych umět poznat a prožít skladby, které Nick Cave nahrál. Oprostit se od všech těch úvah a nechat vyznít jejich duši. Jejich zvuk, minimální rozsah a maximální účinek. Spojení typické potemnělosti a baladičnosti s analogovými synťáky. Ghosteen je klávesové album, to především. Vlastně dvojalbum. Téměř sedmdesát minut hudby v režii ambientu, komorní a křehké souhry na poli minimalismu. S malým bonusem navíc v podobě jména autora.

Z pár reakcí, které jsem měl možnost si přečíst, jsem nabyl dojmu, že Ghosteen je nepřístupná deska. Album postupných odhalování. A někdy ani to ne. Někomu prostě není přáno se do něj naplno dostat. Nevím, mně to tak nepřipadá. Spíš je to o zvyku. A o zvuku. O zvuku analogu, o hudebním minimalismu jako takovém a schopnosti jej soustředěně vnímat a sledovat při tom děj. Protože přes časté a rádoby přesné nápovědy, že se nic moc neděje, se toho naopak odehrává docela dost. Ghosteen není kolekcí repetitivních balad, nebo klávesami přidušenou možností hudebně rozkvést. Tady kvete to málo. Málo, co znamená mnoho. Ghosteen je hudební odpověď pocitu, který nežijete ve snech, ale máte tendenci o tom pořád přemýšlet. Tahle deska je svým naturelem schopná ten pocit detailně rozvést.

Najdou se tací, kterým deska přijde příliš tichá a příliš ukňouraná. I Nickův vokál občas sklouzne k vyšším polohám, kde jsme jej nebyli zvyklí slýchat. Někomu to možná přijde za hranou, už moc přiškrcené. Může být, samozřejmě. U mě však vyhrává celkové zpracování a předvedený pohyb v prostoru klávesy - piano - hlas - sbory. Cítím, že se zde odehrává něco velmi speciálního. Fans, kteří mají blíž k elektronice či ambientu, podobné album jistě uvítají. Je to i můj případ a proto výše tvrdím, že album není neprostupnou lehkou hmotou plnou těžkých zkoušek. Vážně není.

Jsou to pořád balady. Všechny do jedné podléhají konceptu alba a danému zvuku. Jemné a tiché písně, které na sebe přirozeně navazují a každá zvlášť má svůj prostor k rozvedení všeho podstatného. Vypichovat jednu nelze, ačkoliv větší a menší míra sympatií k některým skladbám je naprosto normální a logická. Pořád je to hudební album, ne příručka Boha, kde je zapovězeno mít či nemít rád. A pro mě je to hlavně album roku. Už vím, že ano.