Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Netřeba dlouze uvádět, rozvádět, polemizovat, hloubat, spekulovat. Jestliže mě poslední dobou často přepadal splíneček z nevalné úrovně čerstvě vyprodukovaných výtvorů nejen nových a neokoukaných tváří, aktuální placka Jella Biafry působí jak rána přímo mezi kukadla.

Už první pozdrav z Guantanama celkem ušel. Klasický nátěrový Jello-harcore-punk nadprůměrných kvalit. Fajn záležitost pro chvíle nefalšované nostalgie. Ale několik dobrých nápadů v bezpečném objetí nešizené vatové výstelky ještě jaro nedělá.

Ovšem White People and the Damage Done hraje úplně jinou ligu. Od začátku do konce šlape s až nepochopitelnou samozřejmostí a drajvem, jaký některé záseky Dead Kennedys stihly zahlédnout tak maximálně z rychlíku. Bez nadsázky. Jello je zpět a diktuje. Vedle Fresh Fruit… a Frankenchrist nejlepší věc Kennedys. Progres budete hledat marně. Old school jak Brno. Jindy možná otrava, ale teď ta nejlepší volba pod sluncem. Nemá smysl utápět monstrózní energii ve zbytečných experimentech a hře na Boha. Pichlavé texty, uštěpačný vokál, kýble ironie v rozpustile zběsilém tempu rozhazované plnými hrstmi. Jednoduchost, hravost, přímý tah na bránu. Nádhera. Jedna skvělá pecka střídá v rychlém sledu druhou, ještě lepší. Slabá místa neexistují. Tohle je oslava nejlepších momentů historie HC/punku. Kapesníčky stranou, na fňukání není kdy.

Jello dokázal ve svém „tatíkovském věku“ vyrukovat s materiálem, za který by 9 z 10 rádoby true punks prodalo duši Michaelu Jacksonovi. White People and the Damage Done je pecka na entou. Jedna z nejlepších záležitostí letošního hubeného roku. Navíc v perfektní vinylové edici včetně tištěného inner sleeve, bookletu, textů a downloadu. Výborná práce. Smekám.