Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tohle je případ, kdy se svědomitě dívám pod nohy a zcela vědomě šlápnu do hovna. To hovno se jmenuje Asagraum a pěkně se nám rozmazalo v diskuzi pod recenzí na jejich album Potestas Magicum Diaboli. Tehdy psáno Bhutem, tedy srdcem a vášní milovníka black metalu. Který mu ale vůbec nerozumí... Já naopak jo, samosemse vystudoval na bakaláře tohoto žánru. A s touto aprobací vstupuji na tenký led, po kterém šlapou něžné nohy dívek z Asagraum.

Abych řekl pravdu, je mi celkem jedno, že to je dívčí kapela, ono to v tom murmuru stejně není poznat. A při pohledu na kvartet zmalovaných bubaček si člověk taky není úplně jistý, až na ty kozy, co se usmívají z druhé řady. Důležité na desce Veil Of Death, Ruptured je to, že přináší sympatický black metal, který teď často poslouchám.

Omluvenku za to, že se mi líbí něco tak průměrného, ode mě nečekejte. Ano, opět a zase je to album, které omílá staré, ale pozor – stále platné formulae, drží se křečovitě všech možných reliktů blackového válečnictví a snad ani nemůže nabídnou vzrušení (až na ty korzety, kua). Avšak celek představuje to, proč se mi black líbí, proč jsem ho začal poslouchat a určitě nejsem sám. Strohost, pár povědomých akordů a melodie hoblované brusným papírem do kůže na zadku. Zdánlivá obyčejnost tady hraje prim a představuje prapůvodní srdce black metalu, které bije pro jednoduchý přenos požadovaných emocí. Od něj se posléze můžeme odrazit ke složitějším záležitostem, které by se ale bez festovního základu zhroutily.  

Melodicky průměrné album se trefuje do prazákladů psychiky, které na tuhle úroveň rády slyší. Z kytarového bzukotu do nás pere vyluhované fluidum Darkened Nocturn Slaughtercult (DNS), tedy podobný, nekompromisní, ušní holokaust. Asagraum však více přihlížejí k melodické stránce věci a neštítí se posluchače sem tam pohladit opravdu hezkým motivem. Jsem však týrán pocitem, že se tyto čertovy žákyňky pranic neupejpají a hnány běsnícím řevem pěnice Obscury, která asi nejsilněji připomíná děsy DNS, mydlí nekompromisní evangelium v jeho už snad tisící a jedné podobě. Dílo je aspoň ve své digitální podobě haleno do sympatického zvuku, který dohlíží na vyznění basů a nenechá album rachiticky vytřepat do popelnice na plechovky. Co vypíchnout, aby se ostatní neurazili? Těžko říct, album je stylově věrné a ukázněné, žádné výstřelky mimo krutý black metal v nabídce nejsou. Holky umí i zvolnit a nejednou se ukazují ve své polidštěné podobě, leč to umí i takoví Marduk. Upozornil bych na skvěle rozjetou dvojku Fearless Dominance, která tepe nevěřící a v závěru předhazuje jejich uším prostorově rozšafné kytarové sólo. Titulní skladba je pak takovým etalonem pro melodický black, moc příjemný poslech. Výrazněji na sebe upozorňují slabiny a tady jsou to opravdu silně hluchá místa. Nudná a zbytečná instrumentálka Opus Ad Aeternum shazuje kvality předchůdců do mrvy. Muselo to být? No řekněte. Podobně je to se skladbou De Verloren Tijd, ale ta si háže záchranný kruh v podobě jakési atmoféry.

Saccum praaask si album stojí velmi dobře. Asagraum zvolily rozumnou hrací délku, která čítá silnějších 36 minut. Na matroš tohoto typu akorát a rozcházíme se bez zlé krve, možná i s mírným obdivem. Tohle je hudba pro potěchu, bez nároků na vavříny vítězů a pozlátko medailí.