Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Místo působnosti další z akvizic respektovaného labelu Debemur Morti patří do pořád dost exotické Jižní Ameriky. Chlapík působící pod pseudonymem N založil kapelu Selbst ve Venezuele, aby pak v roce 2016 po přesídlení do Chile už pouze jako samotář obklopený hostujícími muzikanty směle pokračoval. Jinak je Selbst těchto dnů ryzí one man projekt. Jeho black metal osciluje mezi disonancí a melodickou košatostí, kdy budou osloveni zejména fans kapel jako Mgła, Aosoth nebo také objev posledních týdnů Aversio Humanitatis. Za mě tvoří Selbst, podobně jako posledně jmenovaní, velmi chytlavý materiál, který ač je stále vláčen těžkostmi a stavy kruté nesouhry, je v prvé řadě silně atmosférický, výpravný a plný.

Ano, Selbst by mohli symbolizovat rovnováhu mezi harmonií a disonancí, zvláštní hru na přitažlivost v odpudivých dutinách země, krásu vyschlých pórů a jakýsi podzemní vývod na cestě k noční obloze a zpět. V tvorbě projektu se snoubí temnota i epická vřava, jež není nucena jen bublat pod povrchem, ale dostane se jí poměrně dost prostoru k vyjádření. V některých aspektech je možné chápat Selbst dokonce jako velmi melodické či atmosférické těleso, na poměry aktuálního kurzu všech technikou a disharmonickou aurou stižených formací pak zcela určitě. A znovu se vracím k španělským atmo tyranům Aversio Humanitatis, protože z jejich letos vydané desky Behold the Silent Dwellers mám hodně podobné pocity.

Ve vší té, někdy až otravné sklíčenosti, je pořád dost míst ve světlíku, kudy se člověk může pořádně rozhlédnout a nasát vlivy odjinud, než jen z páchnoucích kobek. Selbst se na novince  prezentují jako výzvám otevřené těleso, byť je to pořád v mantinelech znamenajících smrt a zmar. A stavy úzkosti. U Selbst jsem si ověřil už vyzkoušený přístup, kdy jsem zrovna dostával sodu od mnohem chorobnějších nahrávek a Relatos de Angustia i přes svou divokou povahu fungovalo jako očista nahromaděné agrese. A to dokonce tak dobře, že jsem uznal za vhodné tomu nepodlehnout a celou akci na čas přerušit. Následný návrat z druhé strany vyžadoval o dost větší úsilí, bylo třeba uchopit to vnitřní napětí a nedá se říci, že by to bylo zrovna leháro. Na to, že je Relatos de Angustia venku ani ne měsíc, se toho dalo stihnout docela dost.

Není to ale čistě melodická deska, na to je pořád příliš zvrácená a brutální. Svou povahou je vlastně dost záludná a nesmlouvavá, natož aby to byla vymodlená deska pro zaryté melodiky. Je v ní ale hodně vášně a ta musela ven. Nebylo nutné ji schovávat pod prahem dveří vedoucích do hlubin Země. Navrch se dostanou post-blacková epicentra, která obeplouvá hrdá stránka kapely a její jižanská krev, která je v melodických momentech z desky jasně patrná.

Po intru následuje současný blackový dril na téma jak být v nesouladu a přitom technický. Deafening Wailing of the Desperate Ones je skladbou symbolizující tu nejméně přístupnou tvář novinky Selbst a napoprvé nedává příliš znát, čeho jsou N a jeho věrní ve finále schopni. Až po ní se kapela vymaní z chladnokrevné neústupnosti a dodá své hudbě na atmosféře a chytlavých melodiích. Pokud se může zdát úvod alba až moc vystavěný na trase, kterou si už prošli mnozí jiní, další kompozice jsou o poznání zajímavější. Prakticky každý další song sebou nese aspoň jeden silný moment, pasáž, kterou si nelze nepamatovat. Surovou hmotu The Depths of Selfishness nese k výšinám šarmantní žár jižního slunce, který chtě nechtě svítí do nevětrané krypty a svádí k pohledům ven.

 
V Silent Soul Throes je znovu více úzkosti, ale skladbou se  prolíná i kus post-blackové melancholie, která mi tak dlouho někoho připomíná, že jsem z toho stejně jelen a za boha (tfuj!) si nevzpomenu koho. A zase ten rukopis, který mají v krvi jen kapely na jih od nás. Je prostě i v Selbst. I dech má svoji váhu a v The Weight of Breathing se rychlopal umí celkem snadno změnit v klidné místo pod zemí a čistý vokál. Ten se pak objeví i závěrečné tryzně Let the Pain Run Through, která je víc post-metal pro napravené schizofreniky než black pro kováře a volnočasové lučištníky. Suma sumarum, Selbst 2020 jsou velmi solidní blacková vřava s výhledem do dálek a smyslem pro kreativitu. A rozhodně si je budu pamatovat.