Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kdosi z kolegů do našeho společného formuláře, kde si rozdělujeme materiály, co kdo bude psát, napsal drobný tip přímo pro mě. Jednalo se o skupinu Asagraum hrající black metal, což by samo o sobě nebylo nic zvláštního, kdyby celou kapelu netvořily výhradně ženy. Dal jsem souhlas, že situaci prolustruji a shodou náhod jsem si povšiml tohoto jména na soupisce společného turné s kapelou Impiety, které se neopomnělo zastavit v Modré Vopici. Níže si tak můžete přečíst, jaké z toho mám dojmy…

V Modrý Vopici jsem byl naposled víc jak před rokem, což je zjištění, kterému se sám divím… spíš to ukazuje na fakt, že ten čas vážně letí. Nic zásadního se ovšem nezměnilo, klub je pořád velmi příjemný a neskromně řeknu, že patří mezi moje top v Praze a vlastně vůbec. Byl jsem proto rád, že se tato zastávka uskutečnila zrovna zde, ačkoliv jsem na Singapurskou veličinu Impiety možná očekával více hlav a tím pádem i větší prostor. Pravda se ukázala záhy, kdy Vopice byla plná sotva z poloviny. Postě klasický koncert v týdnu…

Do nitra místa konání vcházím kolem čtvrt na osm, platím vstup a zanechávám dýško ve výši jednoho piva (to občas prostě dělám). Netrvá dlouho a první, kdo víří vzduch, jsou Bode Preto. Brazílie a black metal. Z kraje mi to přišlo trochu jalové a asi jsem nebyl sám, protože po prvním odehraném songu nastalo trapné ticho, bez jediného tlesknutí ruky. Ostatně i zpěvo-kytarista nepůsobil zrovna nejlépe. To proto, že měl na sobě bundu vhodnou do hor a skrze nasazenou kapuci sotva viděl. A aby se občas zorientoval, musel se lehce zaklonit. To mi přišlo vážně divné, ale můžu dotyčnému poděkovat, že mi připomenul, abych druhý den, co se budu balit na hory, nezapomněl i na dobrou svrchní vrstvu. Nicméně s dalšími skladbami to začalo růst. Později byla i bunda sejmuta a ucho se přeci jen lehce naladilo na v jádru primitivní black metal s výraznými prvky punku. Ke konci už jsem zachytil i nějaký svěží nápad a dobrý riff, ale upřímně toho bylo pořád málo. Ačkoliv živě takový bordel tak nějak fungoval, byl to zkrátka začátek.

Protože jsem viděl, jak jsou slečny z Asagraum přitažlivé (ostatně dvě z nich hráli právě v Bode Preto), zakoupil jsem jejich album ještě dříve, aniž bych od nich znal jedinou skladbu (tím pádem se můžete těšit i na recenzi) a zaujal postoj vhodný ku pozorování všeho na podiu. Jádro Asagraum sice tvoří jen dvě holky, ovšem živě jsou doplněny o další tři. Oko se pak nemůže vynadívat a přiznám se bez mučení – zamiloval jsem se… Jednak do jednotlivých dívek, a jednak do black metalu, který hrají. Ten totiž vychází z jeho syrové podoby, která mi velmi lahodí. Nejde o žádnou vyčpělou a umělou kopírku nějakých zažitých postupů. Těmhle holkám to věříte, je to z nich cítit. Vnímáte tu posvátnost, se kterou tenhle žánr hrají a jak svědomitě vám jej přednáší. Každý tón má své správné místo a to samé platí i pro klávesy, které tu bokem podkreslovaly atmosféru. Samozřejmě že živě se bylo i na co dívat, krom poslechu. Zvláště basačka si toto velmi užívala a svým zlostným pohledem propichovala přítomné. Zpěvaččin pohled byl zas upřímnější a hlubší, stejně jako občasné mihnutí zpoza baterie, které drobná blondýnka dávala slušně zabrat. Ale tohle nebyla volba miss, ačkoliv si to možná jeden z přítomných špatně vykládal a neustále fotil ženštiny až z třiceticentimetrové blízkosti, za což by zasloužil facana, jednak za narušování nálady koncertu a jednak za okatě drzou povahu pořízených fotografií. Nicméně slečny hudebně hodně čerpaly z norské školy, které dávaly otisk vlastního já. Jejich black byl masivní, nejeden riff mi uvízl v hlavě a během jeho produkce mi naskakoval mráz po těle. Tomu zkrátka nešlo nepodlehnout.

Dle harmonogramu měli vystoupit ještě Wormwood, ovšem ti nakonec nezahráli. To proto, že jejich kytarista náhle zkolaboval (dle slov pořadatele). Původně sice zaznělo, že by mohla kapela zahrát alespoň dvacet minut, ale nakonec se to odpískalo celé. Doufám, že je kolega již čilý a vše funguje v pohodě dál…

Hlavní hřeb a tahák celého tour byli a jsou Impiety. Ze Singapuru moc kapel neznám a živě jsem viděl akorát Infernal Execrator, kteří zněli dost podobně jako dnešní headliner. Jenže trojice Impiety, jejichž logo můžete vídat od počátku devadesátých let, je neuvěřitelně energická. Tihle pánové sází na starou školu, kdy se to rvalo na hrubost, syrovost a rychlost. Jejich muzika tak nese stopy špinavého blacku, deathu a samozřejmě i thrashe, který se otiskává hlavně do kytarových sól. Nekompromisní spád, žádná vteřina k oddechu, válečný válec, který zezadu poháněl náležitě zběsilý bubeník. Natlakovaná energie explodovala v každé písni, kdy jste si říkali, že to za chvíli začne být už unavující. No… pravda, že po té třičtvrtěhodině už jsem po hodinách koukal i já, ale pořád mě nepřestala fascinovat ta dravost, která se bez přestání linula z podia. Má-li být nějaká hudba označována jako masakr, tohle byl zářný příklad. Vizuálně pánové dělali čest dávným osmdesátým, takže si vystačíili s černým malování (ne, bílá ne), tunou hřebů, nábojů a další homadou železa. K jejich výrazu to prostě sedělo a koncertně fungovalo. Nečekal jsem tolik, ale ta dávka byla vážně hodně silná.