Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Voodoo Hill není úplně nové jméno v hard rockovém světě, byť pro většinu posluchačů tomu tak asi bude. Jedná se už o třetí počin Itala Daria Molla a veterána Glenna Hughese, a to po 11 letech ticha. Na rozložené úrodné půdě Black Country Communion a po jepičím životě California Breed máme Glenna v další kapele - projektu, kde se tentokráte věnuje pouze zpěvu. Kooperace s Dariem nikdy nemůže jít úplně zcela k rockovému jádru a spalujícímu žáru, který v sobě hard rock stále dřímá. Mollo je jiného ražení, ale právě kombinace těchto pánů umí kolem rockového ohně procházet s elegancí, bez spáleného oděvu, ale se zahřátými prsty. Samozřejmě že posluchače zanechávají u vytržení a nasyceného prvotřídním emočním rockem (neplést s emo rockem štěňat).

Voodoo Hill nelze poslouchat potichu, to by mohlo být první doporučení. Jen tak dokonale vyzní ona zmíněná elegantnost a kontrast mezi Mollovým jemnějším přístupem a Hughesovými přímočařejšími choutkami nebo emočními šponováky. Tato dvojice si na nic nehraje a od nahrávky můžete opravdu očekávat civilněpříjemný hard rock, který je dosycen mnoha rozličnými prvky. Pánové si dovolí jen tak ledabyle rockovat dle jasně daných pravidel a nakračovat si bez potřeby cokoliv komukoliv dokazovat a přelézat dané meze. Nebyl by to ale Hughes, aby se nevydal více než o dvě generace mladší kolegové. Druhé doporučení je, že by první skladba neměla být ta, podle které by se měla nahrávka soudit. Zpočátku jsem se nemohl přes onu prvotní obyčejnou ledabylost dostat; byla by to škoda, album ukrývá nejeden démant. Konečně až časem doceňuji všechny odstíny, které pánové zaznamenali a nahrávce dodávají hloubku i smysl.

Hughes exceluje. Ano tento pán prostě neumí nahrát obyčejné album. Tak trochu nenápadně, ale přeci jen Hughes svůj reaktor zavádí do chodu, a vy se ani nenadějete a jeho energie vás zase zcela obklopuje, jak bylo zvykem u Black Country Communion. A začínají se dít věci, Mollo i rytmika opouští zpevněnou cestu a dávají se do klusu členitějším terénem, aby Hughese neztratili zcela z dohledu. Ale ruku na srdce, Mollo není Bonamassa. Tu a tam se rockuje i pěkně zemitě, aby se potvrdilo, že Hughesovi svědčí i tvrdší, téměř metalový doprovod.

Voodoo Hill se zcela daří práce s různými druhy nálad. Jako tenká bílá zplodinová linie na obloze se albem v některých písních táhne vliv Led Zeppelin. Tu a tam je tak markantní, že by mohl vzniknout dojem revivalu, což se naštěstí nekoná. Voodoo Hill k Led Zeppelin umějí dojít přes třeskuté gradace i přes poklidnější hravé meandry, které Hughes prostě umí a víc k tomu netřeba dodávat. Někdy mám dojem, že pánové předlohu překonávají ve všech směrech. Jakmile se Hughes a spol. pustí do klasické balady, jsem v očekávání, které pánové naplní napínavou tesklivou emoční explozí. Hughes z obyčejné kývačky dělá parádní číslo zcela bez námahy. Stejně lehkonoze si pánové počínají, když hledají odbočky a přemostění, jakoby dělali každodenní rutinní ranní kolečko kolem města na kole. A přitom se toho na albu děje tolik.