Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Asagraum - Veil Of Death, Ruptured

AsagraumVeil Of Death, Ruptured

Sorgh31.3.2024
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Asagraum přináší black metal středního proudu, který proto není nutné zatracovat. Hrají jej dobře, s grácií a láskou. Od žen nechci víc.

Tohle je případ, kdy se svědomitě dívám pod nohy a zcela vědomě šlápnu do hovna. To hovno se jmenuje Asagraum a pěkně se nám rozmazalo v diskuzi pod recenzí na jejich album Potestas Magicum Diaboli. Tehdy psáno Bhutem, tedy srdcem a vášní milovníka black metalu. Který mu ale vůbec nerozumí... Já naopak jo, samosemse vystudoval na bakaláře tohoto žánru. A s touto aprobací vstupuji na tenký led, po kterém šlapou něžné nohy dívek z Asagraum.

 

 

Abych řekl pravdu, je mi celkem jedno, že to je dívčí kapela, ono to v tom murmuru stejně není poznat. A při pohledu na kvartet zmalovaných bubaček si člověk taky není úplně jistý, až na ty kozy, co se usmívají z druhé řady. Důležité na desce Veil Of Death, Ruptured je to, že přináší sympatický black metal, který teď často poslouchám.

 

Omluvenku za to, že se mi líbí něco tak průměrného, ode mě nečekejte. Ano, opět a zase je to album, které omílá staré, ale pozor – stále platné formulae, drží se křečovitě všech možných reliktů blackového válečnictví a snad ani nemůže nabídnou vzrušení (až na ty korzety, kua). Avšak celek představuje to, proč se mi black líbí, proč jsem ho začal poslouchat a určitě nejsem sám. Strohost, pár povědomých akordů a melodie hoblované brusným papírem do kůže na zadku. Zdánlivá obyčejnost tady hraje prim a představuje prapůvodní srdce black metalu, které bije pro jednoduchý přenos požadovaných emocí. Od něj se posléze můžeme odrazit ke složitějším záležitostem, které by se ale bez festovního základu zhroutily.  

 

Melodicky průměrné album se trefuje do prazákladů psychiky, které na tuhle úroveň rády slyší. Z kytarového bzukotu do nás pere vyluhované fluidum Darkened Nocturn Slaughtercult (DNS), tedy podobný, nekompromisní, ušní holokaust. Asagraum však více přihlížejí k melodické stránce věci a neštítí se posluchače sem tam pohladit opravdu hezkým motivem. Jsem však týrán pocitem, že se tyto čertovy žákyňky pranic neupejpají a hnány běsnícím řevem pěnice Obscury, která asi nejsilněji připomíná děsy DNS, mydlí nekompromisní evangelium v jeho už snad tisící a jedné podobě. Dílo je aspoň ve své digitální podobě haleno do sympatického zvuku, který dohlíží na vyznění basů a nenechá album rachiticky vytřepat do popelnice na plechovky. Co vypíchnout, aby se ostatní neurazili? Těžko říct, album je stylově věrné a ukázněné, žádné výstřelky mimo krutý black metal v nabídce nejsou. Holky umí i zvolnit a nejednou se ukazují ve své polidštěné podobě, leč to umí i takoví Marduk. Upozornil bych na skvěle rozjetou dvojku Fearless Dominance, která tepe nevěřící a v závěru předhazuje jejich uším prostorově rozšafné kytarové sólo. Titulní skladba je pak takovým etalonem pro melodický black, moc příjemný poslech. Výrazněji na sebe upozorňují slabiny a tady jsou to opravdu silně hluchá místa. Nudná a zbytečná instrumentálka Opus Ad Aeternum shazuje kvality předchůdců do mrvy. Muselo to být? No řekněte. Podobně je to se skladbou De Verloren Tijd, ale ta si háže záchranný kruh v podobě jakési atmoféry.

 

Saccum praaask si album stojí velmi dobře. Asagraum zvolily rozumnou hrací délku, která čítá silnějších 36 minut. Na matroš tohoto typu akorát a rozcházíme se bez zlé krve, možná i s mírným obdivem. Tohle je hudba pro potěchu, bez nároků na vavříny vítězů a pozlátko medailí.  

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

stupor / 29.5.17 11:27

Nikdy ma neprestane udivovať, ako bratia Česi dokážu svoj talent pre pesničkárstvo, poetické hry s rodnou rečou a inteligentný humor vopchať snáď úplne všade. Dokonca aj do metalu. Kým v Master´s Hammer (ktorému som nikdy neprišiel na chuť) to ešte má svoju tvár a úroveň, v počinoch Lorda Morbivoda sa to dostáva do pozície (seba)paródie, ktorú so zmäteným úškrnom môžem brať ako takú folklórnu kuriozitu, než ako plnohodnotnú hudbu, ktorej som ochotný venovať svoj čas. Príde mi to ako mrhanie energiou a časom (pri realizáciu takého množstva projektov) na niečo, čo dosahuje úroveň kresleného vtipu v lokálnom periodiku. Celkovo to spomínané pesničkárstvo (ktoré u mňa dosiahlo vrchol v osobe Karla Kryla a aj Nohavicu - na Slovensku v tomto obore neexistuje konkurencia) cítim hádam z každej českej metalovej skupiny spievajúcej v rodnej reči (výnimka je Silva Nigra), a to mi kazí dojem z ich produkcie a strácam záujem o danú skupinu. Možno je to len mojím vkusom, no táto esencia pesničkárstva mi sedí len k folku, respektíve k nejakému chlapíkovi zanedbaného vzhľadu s gitarou v ruke, ktorý dokáže zaujať dav už len svojou charizmou. No a v recenzovanom počine sa tento český folklór spája s nemeckým - simplexným discom, a to presahuje hranice toho, čo som schopný a ochotný akceptovať nielen na poli metalu.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky