Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O bájném setkání dvou hudebních vizionářů Jima a Raye, jejich vzestupu na hudební Olymp i následném pádu do pekel, se napsalo spousty textu, natočilo x filmů, jak dokumentárních, tak i jeden celovečerní. V jejich stínu stáli další dva výborní muzikanti Krieger a Densmor, bez kterých by jejich krátkodobé těleso s věčným třpytem na kulturní vesmír nemohlo smysluplně existovat. Na první pohled může životní příběh jedné z nejdůležitějších kapel rockového světa dnešnímu jedinci připadnout poněkud romantický, lyrický a tedy i vylhaný. Což může být, ale vzhledem k dandyovské povaze legendárního frontmana dionýského odéru, Jim Morrison už několikátou generaci fans neustále fascinuje a podněcuje k dumání: zemřel Jim Morrison nebo někde žije tlustý a vysmátý? :D Mně osobně jeho přístup k umění změnil náhled k hudbě, textům, kultuře a životu vůbec. Přestože proteklo mnoho vody v řekách, neustále je jeho odkaz živý a palčivý.

„Nikdo nerozluštil bytí;

kdo si myslí, že je zná,

  ať udělá krok vpřed.“

Až po opadnutí frenetického nadšení z Morrisonovy poezie a životní filosofické rebelie, jsem mohl vychutnat geniální Manzarekovy klávesy, široce přesahující rockový žánr. Jeho záběr dosahuje od jazzově bluesových kořenů rockové hudby, přes barovou hudbu, až někam k Wagnerovi. Dohromady to pak zní jako vyhulený extrát léčivých i jedovatých bylin. Fascinující je bezesporu jeho klávesová baskytara, hraná jednou rukou. Ne pro virtuózní výkon jazzového šílence, kdy je znát, že se nejedná o struny, ale klapky, ale pro nápady, rytmickou hravost a vůbec originální nápad simulovat takto tento nástroj.

„Mladá noc, všude

                     kolem klid

  Její šat nelze

                    vylíčit

  Smíš všechna divná přání

                    mít

  Splní vše, co budeš chtít

  Chce se hostu zalíbít“

Sám nemám jasno, kterou desku od The Doors miluju nejvíc a která je největším přínosem. „L.A. Woman“ je jejich nejvyspělejším počinem, na kterém je nádherně éterická „Riders of the Storm“, ale pravdou zůstává, že debut byl od začátku do konce napěchován neuvěřitelně silnými vypalovačkami a je z něj znát živelná radost ze hraní, což se v budoucnu z jejich hudby vytratilo. Prostupující dekadence, drogové dýchánky i problémy s policií deskám sice pomohly, ale delší životnosti skupiny rozhodně ne. Ta za pět let stihla natočit šest kultovních děl, získat nesmrtelný status legendy a změnit budoucnost. Desky bez Jima pak už jen zapadly bez širšího povšimnutí.

„Ti, kteří se ženou smrti vstříc

  Ti, kteří čekají

  Ti, kteří se strachují“

Každopádně díky producentu Paulu A. Rothschildovi a vydavatelství Elektra se v lednu 1967 obohatila scéna o stěžejní dílo, ze kterého doposud čerpá nespočitatelné množství umělců. Psychedelický podzemní zvuk debutu neprozrazoval velikost nahrávky. Ta prosakovala každým pórem, každým vyjeknutím či cinknutím do činelu. The Doors bývali tehdejší kritikou přiřazováni do světa hippies, ale s tím nesouhlasila jak sama kapela, tak ani jejich příznivci. Možná snad nespoutaností, životním stylem samotného Morrisona. Hudebně a lyricky rozhodně ne. Kratičká deska je až povrch napěchována Morrisonovým fluidem. Název kapely evokující dveře do mysli, kulturní přehled napříč spektrem od muziky, přes filmy až po knihy. Od skladatelů klasických, bluesových či rockových, přes dokumentární režiséry, umělecké i vědecké až po POEZII.

„Já, přirozený vůdce, básník,

                                      šaman

  s duší klauna,

  Co vlastně hledám

     v býčí

             aréně?

  Každý z dobře známých lidí

     se uchází o vůdcovství…“

Myslím si, že genialita debutu stojí na jakémsi konfliktu poetického rozervance, který přestává věřit v život a hledá cesty dovnitř svého nitra a kvalitního rockového bandu, ve kterém vévodí už zmiňovaný Manzarek. Nebylo by moje psaní úplné, kdybych opomenul parádní sóla Robbyho Kriegera, zejména pak ve fenomenálním hitu „Light My Fire“, kde doslova exceluje. To stejné a ještě víc platí pro kult nad kulty „The End“. Tam sice má hlavní slovo Jim, vyprávějící a křičící svoji nenávist a možná i potlačenou lásku k rodičům a stejně tak svoje kaktusové vize. Ale bez jedenácti minutového jammingu hudebníků s fantasticky šílenou sólovkou a rituálními rytmy, by dopad na posluchače byl poloviční. „End of the Night“ působí jako křehký protipól těm dvěma nejznámějším songům. Jemná melodie s kupodivu citlivým Morrisonovým zpěvem vás odnese na výlet k půlnoci. Osobně mám strašně moc rád bluesovou tutovku „Back Door Man“ s razantním refrénem a chraplavým vokálem. „Alabama Song“ zní opravdu jako písnička barových povalečů. Úvodní vypalovačka „Break on Through (to other Side)“ rozehřeje všechny vaše údy a vám se chce skandovat se zpěvákem a skákat do rytmu. Zbožňuju  „Twentieth Century Fox“ pro klasicky šedesátkovou melodiku, nebo „End of the Night“ jakoby odlehčenější tvář The Doors. Ano, každý zásek na debutu budí pozornosti i po takřka padesáti letech a není možné se plně namlsat dobrot, kterých je album přesyceno, aniž by hrozilo přežrání se. Otázkou pak je, jestli by v dnešní době, kdy studenti mají pravicové smýšlení, mohl vůbec revolucionář Morrisonova typu, stavějící se vůči konvencím materialistické společnosti, vůbec vzniknout. V době, kdy každý hledí na sebe a svůj prospěch, by otázka: zabijete se kvůli mně? Já kvůli vám ano, nikoho nezaujala a možná by dokonce zůstala bez povšimnutí. Intelekt se těší neustále velké pozornosti, ale nekorektnost a neurvalost se už nenosí. A hlavně, drogy jsou špatné, áno?

„To je konec, skvělý příteli
Tohle je konec, můj jediný příteli, konec
Našich promyšlených plánů, konec
Naprosto všeho, konec…“