Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ashes of Ares - Ashes of Ares

Ashes of AresAshes of Ares

Sarapis18.12.2013
Zdroj: mp3 320
Posloucháno na: hi-fi Philips FWM154 + mp3 player Philips + AKG K44
VERDIKT: Příjemná žánrová záležitost, ale podle jmen jsem čekal mnohem více. Příště prosím zvednout laťku!

Hlas Matta Barlowa, svého času excelujícího zpěváka na stěžejních albech power metalových ex-matadorů Iced Earth, to je nástroj, za který musí být doprovodná kapela nesmírně vděčná. Když se třeba nedaří přijít s kloudným nápadem, na starého Matta se dá vždycky spolehnout. I kdyby kytarista tahal z otrhaných rukávů ještě otrhanější riffy, Barlow to dá dopořádku a vymyslí něco dobrého, takže nakonec posloucháte muziku, která vás přinejhorším nudí jen trošku...

 

A to je plus mínus případ debutové nahrávky kapely Ashes of Ares. Kytarové riffy převážně obyčejné, ale celek díky vokální nadstavbě figuruje v nadprůměru. Být za mikrofonem pěvec jen standardní kvality, album by bylo poloviční. Přítomnost a výkon zpěváka světového formátu je tedy takovým malým vítězstvím. I teď to sice má k naprosté spokojenosti pořád daleko, ale jako čistá žánrovka pro věrné nezní nahrávka zle. Bicí Vana Williamse z Nevermore ženou Ashes of Ares svěží silou kupředu a kázající Barlow se prostě musí každému příznivci řízného power metalu zamlouvat.

 

Muzika Ashes of Ares není od “mateřských” Iced Earth nijak výrazně vzdálená. Razantní power s občasnými přesahy do thrashe na jedné straně (“What I Am”) a s baladickými tendencemi na straně druhé (“On Warrior's Wings”, “The Answer”). Tedy vyloženě papírový favorit, bojuje-li o přízeň milovníka tradičního pojetí daného stylu, který houževnatě nepoukazuje na trhliny v původnosti. Mě k albu víceméně dovedla právě touha poslechnout si něco nenáročného a stravitelného v duchu starších Iced Earth nebo Control Denied. Sestava napovídala, že půjde o to pravé, takže šlo o jasnou volbu.

 

Bohužel, trhliny v původnosti nejsou jediné, které při poslechu vycházejí najevo. Hlavní slabinu nahrávky vidím v podstatné oblasti - v kytarových riffech. Ty jsou někdy seprané jak staré trenýrky, k nimž mě sice může vázat pouto nostalgie, ale chodit v nich na rande nelze donekonečna. Třeba akustickou vyhrávku v úvodu “This is My Hell” jsem určitě už někde slyšel, a ne jen jednou. Působí spíš jako stupnice na rozcvičení prstíků. A ještě ke všemu je nezvykle vlezlá. Stejné je to s úvodem “Move the Chains”. Riff jako z nějakého zastaralého manuálu. Trhliny jsou i v plynulosti kompozic. Nejcitelnější problém slyším v “Dead Man's Plight” v závěrečném návratu k refrénu. Na tento křečovitý pokus si prostě nemohu zvyknout.


To bychom měli “špínu”. Spokojen jsem samozřejmě s vokálními linkami rezavého policajta Barlowa. Aranže, práce s vícehlasy a s gradací refrénů, to jsou aspekty, které drží tohle album nad vodou. V této souvislosti mohu jmenovat baladickou “On Warrior's Wings”, úvodní jízdu “The Messenger” a líně se rozjíždějící “Punishment“ za nejlepší položky alba. Mohlo by jich být více, kdyby v ostatních skladbách bylo po odmlčení zpěváka ke slyšení více zajímavých věcí. Navzdory tomu eponymní debut Ashes of Ares nezatracuji, protože nemohu popřít, že se mi stále dere do přehrávače. Zelenáči by ode mě vyfasovali vyšší hodnocení, ale odpadlíci z Iced Earth a Nevermore to mají holt složitější. Příště prosím zvednout laťku!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky