Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ashes of Ares - Well of Souls

Ashes of AresWell of Souls

Sarapis20.3.2019
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 player Philips // PC + Koss the Plug, AKG K44, Sennheiser MX 475
VERDIKT: Ashes of Ares podruhé a o kousek lépe, přesto stále spíše ve druhé řadě žánrového pelotonu.

Ashes of Ares není zrovna jméno, kvůli němuž by fanynkám vlhly kalhotky a promotérům diáře. Přesto by tento nenápadný soubor měl minimálně svou sestavou vytahat za obočí každého, kdo večer co večer ulehá na lože s US-power metalovou písní na rtech. Nejvýraznější postavou je určitě zpěvák Matt Barlow, dobrácký polda s diamantem v hrdle. Kdykoli se objeví na scéně, nota bene v doprovodu power metalového hřmění zaoceánského typu, dějí se věci. Pak tu máme kapelníka Freddieho Vidalese (svého času také v Iced Earth) a bubenického špílmachra Vana Williamse, který si udělal jméno především svým působením v Nevermore. Je sice pravdou, že posledně jmenovaný již v řadách Ashes of Ares nefiguruje, ale album Well of Souls ještě nabouchat stihl. Což je dobrá zpráva, protože kdo umí, ten umí, třebaže mu váha během let vystřelila nahoru a už to není takový štramák.

 

Čekání na následníka solidního eponymního debutu se sice protáhlo na nějakých pět let, ale upřímně pochybuji, že někdo protrpěl celou dobu nedočkavým přešlapováním. Ačkoli jsem prvotinu s odstupem času docenil o trochu více, než když jsem o ní potil slova v tehdejší recenzi, pár mušek a bolístek na ní přece jen zůstalo. S aktuálním albem je to podobné. Tu a tam vybledlý riff, nemastná pasáž a vše zabaleno do zvuku, který je ke škodě věci příliš moderně seříznutý. Možnost jít o dům dál jsem však z různých pohnutek nevyužil. Sympatie k nevtíravým pánům středního věku, náklonnost k žánrovým klišé a suma sumárum docela povedený materiál, to vše mi zavelelo zůstat.

 

 

Intenzivní hra na riffovanou je na nahrávce v té nejlepší tradici hutných železných tavenišť á la Iced Earth, Jag Panzer nebo Pharaoh. Agrese se potkává s chytlavostí refrénů, které často rozhodují o úspěchu či neúspěchu skladby (ideální případ Time Traveler). Naštvané a řízné výpady pohání ze strojovny Van Williams, který si libuje ve dvojkopákových salvách a pronásleduje Barlowa, jemuž nezbývá nic jiného, než na svou obranu spustit vícehlas, resp. pořádně zařvat. Naproti tomu klidnějším a umírněnějším polohám kraluje zpěv, stejně jako z minula dobře známým situacím, kdy kytary zabřednou do hlubin stereotypu, z nichž jediná cesta ven vede skrze vokální linku.

 

Jsou však i momenty, jimž ani po mnoha posleších příliš nerozumím. Sólová kytara Freddieho Vidalese je přinejmenším podezřelá. Možná technicky vše v pořádku, ale někdy mi sólo připadá neohrabané a necitlivě vypálené do nálady skladby (např. na konci úvodní Consuming the Mana nebo v baladě Soul Searcher). Podivně působí též přiopilá vyhrávka v úvodu In the Darkness. V průběhu alba zkrátka občas přijde okamžik, kdy mám pocit, že slyším s prominutím demo, abych byl následně zase vržen zpět do uspokojivé reality. Jistě to je věc osobního vkusu a preferencí, z mého pohledu však Ashes of Ares pořád ke špičce něco chybí. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky