Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ačkoliv se astronomicky blížíme do období zimy, příroda kolem připomíná cosi jako post-zimu. Možná právě proto se nyní vypravíme do říše Autumn’s Dawn, která trochu post je. Tato říše se nachází daleko od všech zástaveb a infrastruktur, je tak daleko, že je zkrátka pryč. Konkrétně Gone.

Když v redakci přistálo toto promo cédo, bylo ve všech materiálech slibováno, že půjde o depresivní black metal. Asi jste si už všimli, že jsem jedinec slyšící na (téměř) vše černé a tak jsem se nepochopeného depresí zamořeného dítka chopil. Obal CD laděný více do světlých než jakýchkoliv jiných odstínů mi ještě alarmující nepřišel, jenže při spuštění kotouče byla očekávání ze sklíčené nahrávky ta tam. Veselé, přinejmenším melancholické melodie a mnohdy skočná nálada prostupuje celou stopáží. Po depresivních tendencích ani památky… a tentokrát je to jedině dobře.

Soustředěný poslech zkušeného ucha dá tušit, že zpěvákův hlas není zcela ojedinělý. Letmý pohled do bookletu moc nenapoví, jelikož se oba autoři skrývají pod přezdívkami Anguish a Sorrow. Ten posledně jmenovaný však není nikdo jiný než Tim Yatras, o němž jsme si již několikrát povídali v souvislosti s kapelou Germ. Znáte-li Germ, nebudete mít daleko k představě o hudbě Autumn’s Dawn. De facto si lze s trochou fantazie představit Germ bez elektroniky a ve středním tempu. Při této vizi už máme daný jasný výraz kapely, jež nám tu leží na stole. Však už i samotný název desky lehce koketuje s domovským projektem. Možná jde o spekulaci, ale jednoslovný strohý název mají i díla pod hlavičkou Germ (Wish, Loss a Grief).

Vám, kdož dosud netušíte, o čem je řeč, přiblížím, že jde o příjemný a vcelku nápaditý post-black metal s čistým, ostře zabarveným vokálem. Střední tempo dává tušit, že nepůjde o žádné divoké výpady, k čemuž doplním, že nejde ani o plouživé shoegaze drnkání, ačkoliv jej lze místy rovněž vyslechnout. Struktura alba sama o sobě je postavena tak, aby se pořád něco dělo - nástup je svižný a veselý, později se deska nakloní k rozjímání o krásách přicházejícího podzimu a takové té všudypřítomné nostalgii. Jinde zas vykročí plouživějším krokem s pár kapkami slz na líci, což zároveň sama skladba (třeba When The Sun Sets For The Last Time) vyvrací podivně osvobodivou melodií. Podobné momenty se různě mísí po celou dobu nahrávky. Stěžejní však je akorátní tempo, které místo nalazení posluchače na depresivní a skličující notu, spíše dokáže náladu zvednout a vlastně příjemně zpestřit den, eventuelně noc. Ano, snaha o smutné momenty tu je, ale já z nich jednoduše cítím rozlet myšlenek do širokého prostoru (v tomto případě jde o přírodu). Stejně jako tomu známe z Germ, kde se vše katapultuje do nekonečného vesmíru (já se neubráním, ale to srovnávání s Germ je zkrátka nasnadě).

Příčinu k mizerné náladě nezavdá ani obal. Ten je vkusně založený na třech barvách (převažující bílá, šedé fotografie, stříbrný text), které samy o sobě mají charakter spíš melancholický ba dokonce romantický. Prostě ať hledám, jak chci, žádný prostor pro depresi tady necítím, nevidím, neslyším. To určitě není špatně a abych se přiznal, je to i takhle lepší a ve skrytu duše jsem si vlastně oddychl. To jen pro případ, až na vás někde vybafne slovní spojení depressive metal a Autumn’s Dawn, abyste věděli, že tyhle dva pojmy mají k sobě poměrně daleko. Naproti tomu získáte vkusnou, neurážlivou příjemně podzimní nahrávku, prostoupenou post-rockem, post-blackem a taky špetkou doomu. I ta závěrečná loučivá skladba Gone jen nenápadně odkráčí s noblesou sobě vlastní. Po fade-outu zbude jen ticho a v mysli příjemná nálada.