Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Téměř každý se touží nějakým způsobem umělecky vyjádřit a ambient je jedním z těch žánrů, který s náručí otevřenou dokořán zve k účasti každého. Nepotřebujete teoretické hudební znalosti ani zvláštní manuální zručnost. Zvuky vesmíru, nevědomí i jiných míst dnes obstojně generuje nespočetné množství hudebního softwaru a stačí jen zmáčknout čudlík… Přinejmenším některá alba zní jako stvořená jedním dotekem a mohou být vhodnou alternativou (a to zdarma) k placeným aplikacím na vedenou meditaci.

Značně obsáhlou diskografii íránského tvůrce Mehdiho Saleha si lze vykládat jako nebývale živý zájem o hudbu, podpořený nehynoucí inspirací. Nebo by nadprodukci mohla mít na svědomí menší náročnost na kompozice daná žánrem. Od každého trochu, počítám. Jisté je, že album mě vtáhlo do děje, který má ilustrovat kontrasty mezi dystopií a sny o lepší budoucnosti mezi hvězdami.

Jak už jsem naznačil, album není na odpis a jednička Lost In Moment i dvojka Falling Time přišly se silným apelem opustit na slíbenou hodinu příbytky světa vezdejšího a zakusit dojmy z paralelní reality. Dobrý začátek alba s poměrně sugestivní atmosférou v závěru postupně slábne a možná je to i záměr tvůrce; vytvořit dějovou linku s hutným začátkem jako temnější polohu nahrávky, zvolnění pak symbolizuje trhající se mraky a první sluneční paprsky dopadající do světa posetého prachem a popelem. Tím by byl princip jing-jangu naplněn, souhlasím. Nic to však nemění na hudební stránce věci, které by možná prospěla nějaká ta gradace, otazník a pochyby nad vysvobozením z nižších oktáv, prostě nějaké to grand finále.

O sonickou bezchybnost skladeb se při masteringu nestaral nikdo menší než Simon Heath z Atrium Carceri. Svým charakteristickým rukopisem je podepsán i pod grafickou úpravou alba, která futuristicky laděné hudbě slouží výborně. Tak trochu vesmírný ambient může působit fádně a nevzrušivě pro svou zdánlivou monotónnost. Při soustředěném poslechu s chutí prožít alespoň zlomek Salehových myšlenkových pochodů vyplouvá na povrch detail a vrstevnatost. Vrnění syntezátorů a zvukové efekty znějí ztichlým městem omývaným nepřirozeně rudou září na horizontu.

Tato hudba vytržená z hluboké noci blahodárně působí na vnitřní klid. Skladby jako Out Of Source a Frozen Light mocně stimulují podvědomí. Šumí, praskají a hluboká klávesová linka zní jako zvuk prvotního stvoření. Nadšení z nového objevu zprvu umírnilo kritické ratio, nakonec s každým dalším dnem poslechu sílil pocit sdělit světu, že tohle je ta pravá deska do končící zimy. Není v ničem převratná ani výrazně nevyčnívá nad své souputníky z řad temné kinematografické hudby. Rozhodně ale splňuje měřítka pro vyšší standard daného žánru.