Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ashes of Ares - Well of Souls

Ashes of AresWell of Souls

Sarapis20.3.2019
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 player Philips // PC + Koss the Plug, AKG K44, Sennheiser MX 475
VERDIKT: Ashes of Ares podruhé a o kousek lépe, přesto stále spíše ve druhé řadě žánrového pelotonu.

Ashes of Ares není zrovna jméno, kvůli němuž by fanynkám vlhly kalhotky a promotérům diáře. Přesto by tento nenápadný soubor měl minimálně svou sestavou vytahat za obočí každého, kdo večer co večer ulehá na lože s US-power metalovou písní na rtech. Nejvýraznější postavou je určitě zpěvák Matt Barlow, dobrácký polda s diamantem v hrdle. Kdykoli se objeví na scéně, nota bene v doprovodu power metalového hřmění zaoceánského typu, dějí se věci. Pak tu máme kapelníka Freddieho Vidalese (svého času také v Iced Earth) a bubenického špílmachra Vana Williamse, který si udělal jméno především svým působením v Nevermore. Je sice pravdou, že posledně jmenovaný již v řadách Ashes of Ares nefiguruje, ale album Well of Souls ještě nabouchat stihl. Což je dobrá zpráva, protože kdo umí, ten umí, třebaže mu váha během let vystřelila nahoru a už to není takový štramák.

 

Čekání na následníka solidního eponymního debutu se sice protáhlo na nějakých pět let, ale upřímně pochybuji, že někdo protrpěl celou dobu nedočkavým přešlapováním. Ačkoli jsem prvotinu s odstupem času docenil o trochu více, než když jsem o ní potil slova v tehdejší recenzi, pár mušek a bolístek na ní přece jen zůstalo. S aktuálním albem je to podobné. Tu a tam vybledlý riff, nemastná pasáž a vše zabaleno do zvuku, který je ke škodě věci příliš moderně seříznutý. Možnost jít o dům dál jsem však z různých pohnutek nevyužil. Sympatie k nevtíravým pánům středního věku, náklonnost k žánrovým klišé a suma sumárum docela povedený materiál, to vše mi zavelelo zůstat.

 

 

Intenzivní hra na riffovanou je na nahrávce v té nejlepší tradici hutných železných tavenišť á la Iced Earth, Jag Panzer nebo Pharaoh. Agrese se potkává s chytlavostí refrénů, které často rozhodují o úspěchu či neúspěchu skladby (ideální případ Time Traveler). Naštvané a řízné výpady pohání ze strojovny Van Williams, který si libuje ve dvojkopákových salvách a pronásleduje Barlowa, jemuž nezbývá nic jiného, než na svou obranu spustit vícehlas, resp. pořádně zařvat. Naproti tomu klidnějším a umírněnějším polohám kraluje zpěv, stejně jako z minula dobře známým situacím, kdy kytary zabřednou do hlubin stereotypu, z nichž jediná cesta ven vede skrze vokální linku.

 

Jsou však i momenty, jimž ani po mnoha posleších příliš nerozumím. Sólová kytara Freddieho Vidalese je přinejmenším podezřelá. Možná technicky vše v pořádku, ale někdy mi sólo připadá neohrabané a necitlivě vypálené do nálady skladby (např. na konci úvodní Consuming the Mana nebo v baladě Soul Searcher). Podivně působí též přiopilá vyhrávka v úvodu In the Darkness. V průběhu alba zkrátka občas přijde okamžik, kdy mám pocit, že slyším s prominutím demo, abych byl následně zase vržen zpět do uspokojivé reality. Jistě to je věc osobního vkusu a preferencí, z mého pohledu však Ashes of Ares pořád ke špičce něco chybí. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky