Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Překvapení a vývoj jsou v hudbě z dlouhodobého hlediska tolik, co čas v lidském životě, totiž ta nejcennější komodita. Tom Moore si to evidentně uvědomuje, a tak na nové nahrávce přichází s oživením v podobě akustické kytary v hlavní roli. Je to spojení nečekané, v rámci diskografie oregonského labelu Cryo Chamber poměrně neslýchané a o to cennější, že bezvadně funguje a dává jinak mnohdy monotónním nahrávkám nový rozměr plný energie. Ve vedlejších rolích se mihne elektrická kytara, zazní baskytara i field recording a samozřejmostí jsou syntezátory mnoha odstínů.

Premisu příběhového pozadí, která nemůže být jiná než fantaskní, napoví výjev na titulní ilustraci. Ať už jde o zpodobnění blízké či vzdálené budoucnosti nebo snad alternativní podoby některého z předchozích století, je to výborná duševní potrava pro všechny milovníky dobrého vypravování. V mysli sledujeme starého barda, který v krčmě provoněné dýmkou a medovinou luští zápisky ze starých svitků a knih o minulosti světa. Příběhy o velké říši z dob druhého věku strojů, kdy proroctví o ohnivém kameni a boj o nadvládu přivedli lidstvo ke zkáze…

Krok správným směrem pro diskografii Toma Moora z hlediska její různorodosti, pro svět hudby jako takový asi nic zásadního. Zapojení vícera žánrů z kategorie hudebního minimalismu do většího výpravného celku je ve výsledku osvěžující a oči otevírající poslechový zážitek. Decentní folkařina s akordy vybrnkávanými na klasickou kytaru dominuje zejména první části alba. Ve spojení s šamanskými bubny a pravděpodobně digitálně emulovanými zvuky netradičních strunných nástrojů je možné bavit se o jisté hudební podobnosti s norskou Wardrunou. V případě alba Fabled Machines Of Old slouží hudba především příběhu a jeho atmosféřě, ambice nějak hlouběji postihnout lidovou moudrost a spiritualitu bych tu nehledal.

Závěrečné hodnocení nemůže být jiné než kladné. Spojení neofolkové kytary s prvky kinematografické hudby je organické a naprosto funkční. Hráčské schopnosti Toma Moora nedosahují virtuosity velkých jmen akustické scény, proto nečekejte promyšlené a košaté aranže ve stylu německých Empyrium a jim podobných. Na druhou stranu může být jeho projev záměrně tlumený, aby lépe sloužil potřebám skladeb samotných. Na každý pád jsou repetitivní motivy ve vynikající symbióze s okolním děním, do kterého svou trochou přispěli Simon Heath za Atrium Carceri pro trojku Strawmills Burning a Jim Field za Northumbria pro šestku On Crimson Waters.