Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Každá hudební odnož na sebe nabaluje různé rázy. Prvotní je ten, že to někdo vymyslí a je zapomenut. Pak někdo prorazí a je star. Přijde nával davu napodobitelů, kde oddělit zrno od plevy je detektivní činnost. Stranou nastupují ti nejdůležitější pro hudbu. Posunovači. Nebo chcete-li avantgardisté - lidé s čerstvými progresivními myšlenkami, kteří se štítí dělat něco podle vyjetých kolejí. Přistupují ke své tvorbě tak, jak by se u umění mělo dít. Nejinak metalcore má několik zajímavých tyčitelů nových hranic a mezi ně rozhodně zapadají experimentátoři Between The Buried And Me (dále jen BTBAM).

Od „Alasky“ uběhlo moře času a to, co mohlo tehdy šokovat, působí dnes jako klišé. BTBAM však stále hledí vpřed, a byť kombinují vlastní provařené, stále se posunují dále. Osobitou fasádu nenahrazují a spolehlivě je po pár taktech identifikujete i na EP z dubnu roku 2011 - "The Parallax: Hypersleep Dialogues". Začíná zde koncepční příběh, který bude rozvíjen další řadovkou. Zprvu jsem chtěl ze zvyku epko vynechat, ale poučen minulostí, raději břednu do poslechu tří rozlehlých skladeb. Půlhodinová těžba však u BTBAM může znamenat šichtu na celý den, ale ten požitek stojí za námahu. Nechat si ujít pozorování vývoje kapely by byl hřích.

Jakmile albu vlezete pod slupku, budete zcela samozřejmě odměněni už klasickým přílivem nápadů a zdeformovaných všemožných extrémních stylů pro vlastní potřebu. Hudebníci na epku opětovně posouvají své hranice a snaží se udržet jedinečnost. Neustupuje se komerčnosti, líbivosti ani laciným melodiím. Materiál je především o intenzitě, technické dokonalosti a schopnosti přinášet prvky neobvyklé, nebo provádět vylomeniny. Škála těchto výstupů z vřavy je široká. Množství nápadů, změn, nálad a hříček, co BTBAM dokáží zakomponovat do jedné desetiminutovky, nehodným nohsledům vystačí na celou kariéru.

Milovníci technicky zahraného kovu si přijdou na skutečně bohaté menu. Možná se může místy dostavit dojem chaosu nebo BTBAM stereotypu, ale je to jen zdání, vše má svůj smysl. Staví se na kontrastech drtivosti a jemnosti. Nejprve vás smetou, pak provinile konejší, hladí melodiemi, snaží se rozesmát blbůstkou, nakonec vás stejně technicky precizně vykostí. Nepokukuje se pouze po kontrastech (ty dominují především první skladbě). Naopak. Tvůrci se snaží budovat zajímavé stavby pouze z drsných materiálů, kde přílišný počet odpočinkových prvků nenajdete. Chce se mi vytáhnout označení death core symfonie.

„Specular Reflection“